Vdala jsem se velmi mladá, z velké lásky, která bublala jako voda v Bečvě. S Honzou jsme spolu chodili čtyři roky, než jsme se vzali. Prožili jsme spolu leccos svět se kolem nás točil jako kolotoč na Matějské pouti.
Teď už spolu žijeme přes šest let. Mám naprostou důvěru v Honzu i v sebe. Honza je moc laskavý, pečlivý a pozorný vždycky mi pomůže s domácími pracemi, možná nepatří mezi nejodvážnější nebo nejsilnější chlapy, ani mezi nejhezčí, to opravdu ne, ale jeho duše je hlubší než Lipenské jezero. Má v sobě tolik pozitivní energie, radosti a víry v dobro, že mě nabíjí a drží mě nad vodou i v těch nejzapeklitějších chvílích.
Jenže je nerozhodný jako člověk, co stojí před ledničkou a neumí si vybrat salám. Absolutně nezvládne učinit zásadní rozhodnutí, nechce opustit svoji pohodlnou zónu a hnout se kupředu. Je taky hodně stydlivý a slušný člověk. Za těch šest let se vůbec nezměnil pořád stejný Honza.
Nevěnuje pozornost svému zdraví nebo vzhledu. Jakákoli změna ho nahání strach. Honza je skoro o deset let starší než já. Mně je dvacet šest a miluju život plnými doušky. Mám perfektní práci, pořídila jsem si vlastní auto, platím hypotéku na náš dům. A nedávno se mě kamarádka Iveta zeptala: Proč ho vlastně potřebuješ?
A najednou, jako by mi štěstí vyklouzlo z rukou a rozprsklo se po dlažbě Staroměstského náměstí. Sedím tu, mysl mi pluje v podivných obrazech, a ptám se: Proč ho vážně potřebuju?Zamrkám na stříbrné světlo podvečerní Prahy a najednou, jakoby mi srdce odpovědělo samo. Nepotřebuju Honzu, jako bych potřebovala klíče od auta nebo hypotéku nepotřebuju ho z nutnosti či zvyku, vyžaduje to ode mě něco jiného. Potřebuju ho, protože s ním ze mě opadává zbytečná tíha, tvořím lepší verzi sebe, protože dokáže naslouchat, i když ztratím slova. Potřebuju jeho tichý úsměv, který zahání strach i když někdy stojí u ledničky celé věky, vždycky se nakonec rozhodne pro mě.
Možná mám chuť po změně, po odvaze a výzvách ale zjistím, že celý život je jako řeka, která se někdy rozbouří a jindy plyne klidně. Honza není ta bouře; je proud, co mě nese domů. Ne proto, že bych byla bez něj ztracená, ale protože s ním mám odvahu být sama sebou. Takže odpovídám Ivetě až teď, v duchu, v zapadajícím slunci: Nepotřebuju ho. Já ho prostě chci.
A svět, který se točil, se na chvíli zastavil a v tom tichu jsem si uvědomila, že někdy stačí jen chtít a mít někoho, kdo nás drží nad vodou, když zapomeneme, jak plavat.
