Dnes jsem si našla chvilku na zápis do svého deníku a přemýšlím o tom, jak se vlastně změnil můj život. Vdala jsem se hodně mladá, z čisté lásky. S Pavlem jsme spolu chodili čtyři roky, než jsme se rozhodli stát se manžely. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně někdy mi to připadá jako malý zázrak, že jsme vše zvládli.
Už přes šest let žijeme v našem bytě v Brně. Cítím naprostou důvěru nejen k Pavlovi, ale i sama k sobě. Můj muž je nesmírně milý, pozorný a všímavý. Vždycky mi pomáhá s domácností, spolu nakupujeme, vaříme, někdy jen tak sedíme u kávy a povídáme si o úplných maličkostech. Pavel nikdy nebyl hrdinou a nepatří mezi nejsilnější muže na světě je těžké o něm říct, že je pohledný, ale jeho dobré srdce a optimismus mě často drží nad vodou i v těch nejhorších dnech. Jeho naděje v lidství a v život je nakažlivá dodává mi sílu překonat každou překážku.
Jenže, Pavel je i velmi nerozhodný člověk. Nedokáže se pustit do opravdu zásadních změn, bojí se vystoupit ze své komfortní zóny. Je nesmělý, má v sobě určitou slušnost a skromnost, která je až neobyčejná. Za těch šest let se téměř nezměnil.
Nevěnuje moc pozornost svému zdraví a péči o sebe. Každá změna ho děsí. Pavel je skoro o deset let starší než já. Teď, když mi je dvacet šest, mám pocit, že toho v životě dosahuji hodně mám dobrou práci, pořídila jsem si vlastní auto, platím hypotéku na náš dům a zdá se, že se mi vlastně daří. Kamarádka Klára se mě nedávno zeptala: Proč ho vlastně potřebuješ?
Ten den se něco ve mně zlomilo. Sedím tady sama a přemýšlím, proč ho opravdu potřebuju. Vždyť všechna ta láska, kterou jsme spolu kdysi sdíleli, se zdá být najednou vzdálená. Nechci se vzdávat svého štěstí, ale čím dál víc přemýšlím, jestli jeho přítomnost je opravdu to, co v životě chci.
