Myslela jsem si, že můj muž posílá alimenty svým třem dcerám z předchozího manželství. Ale nebylo tomu tak. Rozhodla jsem se je vyhledat sama.
Týdny jsem žila v přesvědčení, že Karel plní svou povinnost vůči dětem. Když jsem se ho na ty tři malé dcery vyptávala, vždy mě ujišťoval, že posílá peníze každý měsíc, že je vše v pořádku. Něco uvnitř mě mi však nedalo pokoj a stále znělo hlasitěji: Přesvědč se na vlastní oči.
V tu úterý ráno, když byl Karel v práci, vzala jsem adresu napsanou na zažloutlém papíře z jeho rozvodového řízení a vyrazila na druhý konec Prahy. Čtvrť byla chudá, domy omšelé, šedé, s oprýskanými fasádami a spoustou neuchopených stínů. Měla jsem pocit, že se světy překrývají jako vrstvy průhledného skla ten uvnitř auta byl můj, ten venku cizí a hustý.
Zaklepala jsem, dveře otevřela unavená žena, tmavé kruhy pod očima, v ruce hrnek s nedopitou kávou jeho bývalá žena a matka třech dívek, Alena.
Ano? prohlížela si mě podezíravými očima.
Dobrý den. Jsem Karlova nová žena. Potřebuji s vámi mluvit.
Obličej jí na vteřinu ztvrdl, pak si povzdechla a pustila mě dovnitř. Byt působil čistě, ale prázdně. Několik oprýskaných židlí, lavice, starý koberec a na parapetu usychající fíkus. Skromnost na všech zdech, mezi nábytkem se proháněly mlhy.
Co chcete? zkřížila ruce, jako by si jimi chránila tělo před zimou.
Cítím, že mi Karel neříká vše. Tvrdí, že vám každý měsíc posílá peníze potřebuji slyšet pravdu od vás.
Alena se kysele pousmála, zvuk jejího hlasu byl nepatrně vzdálený, jako když sníte skrze zavřené dveře.
Peníze? Už přes rok jsme neviděly ani korunu. Žijeme z mého platu uklízečky a s pomocí mojí matky. O dceři ani nezavadí pohledem.
Pocítila jsem pod nohama zvláštní propad, jako by se parkety vlnily a brázdily prostor. Do pokoje tiše vplula holčička, asi sedmiletá, s černými kudrnami, tvář bledší než stěna, v ponožkách, které neměly stejné barvy.
Mami, mám hlad, zašeptala.
Oči mě pálily od slz. Byla jsem zvyklá na naše prostorné dejvické bydlení, plné polštářů, vůní, obrazů a přitom tady děti sčítaly drobné na rohlík.
Kde jsou ostatní holčičky? ptala jsem se měkce.
Ve škole. Vrátí se za chvíli.
Dobře, narovnala jsem záda a hlas mi znatelně ztěžkl. Půjdeš pro ně. Vezměte si věci, všechny společně jdeme nakupovat.
Cože? zavrtěla hlavou Alena. To nejde nemůžu to přijmout.
Neprosím tě o svolení, přerušila jsem ji klidně, ale rozhodně. Vezmu, co jim dávno mělo připadnout.
Došli jsme do obchodního centra na Smíchově. Kupovala jsem dívkám bundy, boty, nové šaty, batůžky, sešity, pastelky a penály. Jejich úsměvy mě sekali do srdce a najednou vypadalo, že i prodavačky kolem tančí v plamíncích dětské radosti. Alena jsem koupila šampon, nové kalhoty, hřeben a krém na ruce všechno, co vrací pocit sebedůvěry, třeba alespoň na malou chvíli.
Já nevím, co říct, šeptla Alena, slzy v očích, které působily jako malé lesklé korálky.
Neděkuj mi. Tohle je teprve začátek.
Večer, město bylo v mlze a tramvaje zvonily v uličkách snovými tóny, jsem se vrátila domů. Karel seděl v obýváku před televizí, v ruce brambůrky, oči upřené na obrazovku úplně cizího pořadu.
Kde jsi byla? ani nevzhlédl.
Byla jsem poznat tvé dcery. Ty, které prý živíš.
Zbledl. Okamžitě prudce vstal.
Já to můžu vysvětlit
Vysvětlovat už není co. Můj hlas byl studený a jistý jako železná tyč. Sbal si věci. Ihned.
Cože? Tohle je přece můj domov!
Ne. Je to MŮJ byt. Je psaný na mě. Je zaplacený z mých peněz, které mám z dědictví po babičce. Chci, abys odešel. Teď hned.
Prosím povídejme
Jestli nebudeš balit, udělám to já.
Vyšla jsem po schodech do ložnice, vytáhla ze skříně kufry a začala je plnit jeho věcmi, které se náhle jevily cizí, beztvaré a bezejmenné jako v nočním snu. Karel šel za mnou, prosil, nechápal, už dávno ale nebylo co řešit. Vynesla jsem kufry na trávník před panelák, kde stály opuštěné, jako tuláci čekající na vlak.
Zítra kontaktuji advokátku, oznámila jsem mu mezi dveřmi. Postarám se, abys splatil, co jim dlužíš, i kdybych každý halíř poslala já.
Stál pod lampou, vržený stín dělal jeho tělo malým a beztvarým, zmenšeným snem.
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně, rozechvělá. Bylo to nejtěžší, ale možná i nejsnazší rozhodnutí mého života.
Udělala jsem dobře, že jsem ho hned vyhodila, nebo jsem mu aspoň měla dát prostor něco říct?
