Sešli jsme se s Martinem před půl rokem. To víte, to je ta krásná fáze, kdy považujete jeho zlozvyky za rozkošné, a budoucnost se vám jeví jako růžová slovenská pohádka. Martin byl takřka ideální kandidát: chytrý, dobře situovaný, načtený, a vždy ho potkáte v košili, co snad nikdy nebyla mimo ramínko. Víkendy jsme trávili v útulných kavárnách na Vinohradech, procházeli se po Stromovce, rozebírali filmy, a vypadalo to, že si rozumíme jak na politiku, tak na bramboráky.
Jenže pak z toho vylezlo, že každý máme brýle s jinými čočkami, když se díváme na vztah. Já si vztah představovala jako rovnocenné partnerství, kde životní útrapy neseme ve dvou. Ale on to zřejmě viděl spíš jako šanci mít doma pohodu bez vlastního přičinění.
O společném bydlení padla řeč jednou při obyčejné večeři. Naléval mi čaj a najednou povídá: Hele, nemyslíš, že už jsme toho cestování mezi byty měli dost? Platit dva nájmy je přece nesmysl. Co kdybychom se sestěhovali? Najdeme si hezkou dvoupokojovou někde u centra.
Usmála jsem se s tímhle krokem jsem už chvíli počítala. Jenže pak přišla ta osudová věta, kvůli které mi málem zaskočila sušenka.
Musíme si ale hned vyjasnit pravidla, spustil úplně vážně, jako bychom kupovali cement do paneláku, ne zakládali domácnost. Jsme moderní lidi každý platí svůj a společné náklady napůl. Nájem, služby, potraviny všechno na půl, žádné cifrování.
No, rovnost je rovnost, kývla jsem.
A domácí práce si rozdělíme jak? zkusila jsem, čekala jsem další napůl.
Martin se trochu zaculil a s tím nejnevinnějším úsměvem povídá: Tohle nám matka příroda dávno rozpočítala. Ty jsi ženská, máš to prostě v krvi uklidíš, uvaříš, vypereš. Samo, pomůžu, když se mi zrovna bude chtít: třeba vynesu koš nebo zašroubuju poličku, když upadne, ale hlavně to bude na tobě. Přece chceš být paní domu, ne?
V tu chvíli byla vzduchem cítit ticho. Hleděla jsem na něj, snažíc se smontovat si v hlavě tenhle zvláštní puzzle.
Proč platit paní na úklid, když je po ruce milovaná partnerka?
Nešla jsem do hádky. Řekla jsem si, že zkusím jeho styl hrála jsem hru na obchodní jednání.
Martine, rozumím ti, začala jsem s klidem. Chceš férové partnerství ve financích, to je fajn. Chceš mít doma teplo, chutné večeře, naleštěné podlahy a vyžehlené košile. Jenže já taky pracuju na plný úvazek a rozhodně se netěším, že budu večery strávit službou rodinnému krbu.
Trošku v něm hrklo, ale mlčel.
Takže mám návrh, pokračovala jsem. Dělíme si náklady? Tak pojďme být civilizovaní. Najmeme si paní na úklid dvakrát týdně úklid, žehlení, vaření na několik dní, všechno. Zaplatíme napůl. Bude čisto, voňavo a nikdo nebude mít pocit, že je otrok. A ten domovský pocit, svíčky a záclony, to už zařídím sama.
Viděla jsem, jak mu v hlavě běží kalkulačka: nejdřív překvapení, pak mírná panika a nakonec úplné odpojení. Evidentně mu vyšla dost vysoká suma v korunách.
A proč by tu měl pobíhat někdo cizí? ohradil se. To jsou zbytečné peníze. Vždyť ty přece zvládneš nachystat večeři pro svého chlapa, ne? Je to starost, ne práce.
Zajímavé, pomyslela jsem si. Jakmile přijde na skutečnou cenu práce ženy, všechno je hned pečování a poslání. Ale běda, když má přispět na máslo.
Martine, řekla jsem mile, jestli vařím po osmi hodinách práce, zatímco ty si pustíš Fotr na tripu nebo hru na Playstationu, není to starost, ale vykořisťování. Pokud mají být náklady napůl, tak rozdělujme taky domácí práci nebo ji řešme přes někoho třetího. Nelíbí se mi, že budu platit stejně jako ty, ale doma dělat dvakrát víc.
Mlčel. Večeře se dohrála v těžkém tichu. Nakonec prohlásil, že to chce ještě promyslet.
Další ráno mi už neposlal svoje typické Krásné ráno, Elisko. Večer napsal jen, že přijde pozdě. A za tři dny zmizel. Nezvedal telefon ani nepsal.
Za týden jsem z úst společných známých slyšela: Rozešli jste se, protože jsi prý hrozně vypočítavá a domácnost tě nezajímá. Prý ti jde jen o peníze a nejsi připravená na rodinný život.
Zpočátku to zabolelo. Půl roku plánů, iluzí. Ale pak se dostavila úleva.
Koneckonců jeho zmizení je ta nejlepší odpověď. Nehledal partnerku. Potřeboval jen pohodlné teplé hnízdečko bez nutnosti zvednout se z gauče.
Martin zmizel a budiž pochválen. Najmula jsem si paní na úklid pro sebe. Přijdu do čistého bytu, udělám si hrnek čaje a dojde mi, jaké je to štěstí nemuset obskakovat někoho, kdo si toho stejně neváží.
