Dneska jsem si potřeboval zapsat, co se mi stalo a co jsem zažil. Chodil jsem s jednou holkou, jmenovala se Libuše Novotná. Byla to opravdu dobrá holka, měla v sobě starosvětské hodnoty, věřila v lásku. Vždycky pomáhala lidem v okolí, venčila sousedovy psy, krmila toulavé kočky, a nikdy neodmítla podat pomocnou ruku. Navíc dobře vypadala, měla svůj vlastní byt v Praze, jezdila vlastním autem, měla fajn práci s jistou pozicí.
Připadal jsem si jako šťastlivec, že si vybrala právě mě za svého přítele. V té době jsem si myslel, že jsem nejšťastnější chlap v celé republice. Moji kamarádi mi záviděli a všichni mi říkali jedním dechem: Hele, hlavně si jí drž, taková se jen tak nevidí!
Opravdu jsem se snažil, abych o ni nepřišel, a ona jako by visela na mně. Jenže štěstí nevydrželo dlouho.
Jednoho dne přišla Libuše domů rozhozená, ani na mě nechtěla kouknout. Chvíli jsem z ní tahal, co se děje, a nakonec mi přiznala, že se, čistě náhodou, potkala s mojí bývalou ženou. Stojí za zmínku, že už mezi námi nebyl žádný kontakt, ani jsem Libuši žádnou její fotku neukazoval, nemohla vědět, jak vypadá. Vypadalo to ale, že schválně tuhle náhodu vyhledala. Jenže tohle setkání bylo teprve začátek.
Představme si, že to byla opravdu náhoda a Libuše ji nějak poznala. Jenže ona sama mou bývalou oslovila a rozjela s ní rozhovor. Dali si spolu cigaretu před vchodem a za chvíli přešla řeč na mě. Libuši jsem nelhal, nikdy jsem před ní nic netajil, napadalo mě, o čem si tam vlastně povídaly. Říct, že mě to šokovalo, je slabý slovo. Libuše sama uznala, že to přehnala ale hned se ukázalo, že mou bývalou zvala na kafe a vyptávala se, jaký jsem, jakou mám povahu, proč jsme se rozešli, a podobně.
Zůstal jsem koukat. Pro mě to byla jasná zrada. Jít za mojí bývalou ženou a tahat rozumy od ní? Copak se mě tady nemůže zeptat na všechno, co ji zajímá? Je tohle normální? Je v pořádku takhle jednat? Libuše, proč?
Bývalá o mně samozřejmě navykládala kdeco. Libuše se pak ptala, jestli je to všechno pravda. Proč bych měl vysvětlovat něco, co se nestalo? Nějaké pomluvy a já bych měl dokazovat opak?
Najednou jsem si uvědomil, že už tu holku nedokážu respektovat. Chápu, když si důchodkyně povídají na lavičce a pomlouvají všechny okolo. Ale tohle byla mladá ženská! Proč schválně pátrá po informacích za mými zády? Vybral jsem si ji partnerku, žijeme spolu, nikdy jsem jí nedal důvod mi nedůvěřovat. Její gesto mi připadalo tak ubohé a podlé, že všechny city zmizely. Neměl jsem pro to pochopení. Nemohl jsem jí to odpustit.
Vždycky jsem si myslel, že když někdo začne pomlouvat partnerku chlapa, ten chlap ji buď rovnou brání nebo se naštve. Ale aby dobrovolně vyhledal její bývalého, ptal se ho na hlouposti a pak to řešil potají za zády to se mi přestalo líbit.
Takhle tedy, skoro-dokonalá Libuše v mých očích skončila… A došlo mi to, co říkali naši dědové a babičky. Že v rodině musí být především vzájemný respekt. Nikdy jsem neřešil extrémy, ale mužské drbárny to už je na mě moc. Chlap může brečet, občas být náladový, udělat chybu. Ale chovat se jako domácí drbna a věřit řečem za zády to pro mě prostě není. Tahle zkušenost mi ukázala, že důvěra v partnerství je všechno. Jakmile padne, už to nejde vrátit zpátky.
