Procházela jsem se potemnělou Prahou s mužem jménem Radek Novotný. Měl starosvětské názory, pevně věřil v lásku, jako kdyby byl vytržený z dávno zapomněkých pohádek. Často vodil cizí děti do školy, krmil toulavé kočky u Karlova mostu a jeho tvář byla stejně klidná jako vody Vltavy před bouří. Žil v malém bytě na Žižkově, v garáži mu stála tmavozelená Fabia a v práci si vydělával celkem slušně tolik korun, že si mohl každý pátek dopřát svíčkovou v hospodě U Medvídků.
Zpočátku jsem si myslela, že mě trápí jen krásné sny, protože Radek si vybral mě prostou Aničku Dvořákovou za svou budoucí ženu. Připadalo mi, že mám větší štěstí než kdokoli v celé republice, a mé kamarádky, všechny až příliš zvědavé, špitaly v jednom kuse: Dávej si pozor, Ančo, takového chlapa nesmíš ztratit!
Snažila jsem se. On se mě držel jak suchý list větve na podzimní stromě. Ale než jsem se nadála, můj sen se začal rozplývat.
Jedno deštivé ráno Radek přišel domů zachmuřený, a jeho oči se mi uhýbaly, i když byly jako dvě tmavé tůně, které jsem už tolikrát zpívala do soumraku. Dlouho jsem z něj tahala, co se stalo, až se mi nakonec svěřil: prý se náhodně setkal s mým bývalým manželem. Náhoda? Nevím, proč mě tehdy napadlo, že něco není v pořádku. Radek nikdy neviděl ani jedinou jeho fotku, neznal jeho jméno, a přesto snad podle nějakého snového klíče, jaký lze najít jen ve snech nad Svatováclavským náměstím se sním sešel.
Povídali si, kouřili spolu cigarety u tramvajové zastávky, a tak nějak se dostali k tématu, které byl celý můj život. V hlavě mi to hučelo, nevěděla jsem, zda bdím, či sním. Radek mi řekl, že bývalého zpovídal: Jaká jsem prý byla, proč jsme se rozešli, jakou jsem měla povahu, a další detaily, ve kterých jsem se ztrácela jak v mlze na Petříně.
Propukla jsem v pláč. Cítila jsem, jak se kolem mě všechno kroutí jako obrazy v muzeu surrealismu. Byla to zrada. Proč chodí za mými stíny a ptá se na věci, které nikdy nebyly vysloveny? Proč mi nevěří? Stačilo se mě přece zeptat přímo.
Bývalý o mně žvatlal kdejaké nesmysly a Radek mi pokládal otázky, na které nebylo možné odpovědět. Měla jsem pocit, že plavu po proudu Berounky, kde je všechno vzhůru nohama, že nesmysly mají větší váhu než pravda.
Najednou jsem v sobě nenacházela úctu k Radkovi. Jako by celou naši společnou pevnost smyl ledový proud závisti a podezírání. Chápu, že babičky na lavičkách před panelákem probírají sousedy a trousí pomluvy; mají na to věk. Ale ty, Radku? Ty jsi přece muž! Proč hledáš informace o mně u někoho jiného, proč sbíráš cizí slova jak podzimní listí, co už jen šustí a ničemu neslouží?
Nikdy jsem mu nedala příčinu k nedůvěře. Jeho čin byl pro mě jako šlápnutí do bláta v nejlepší obuvi prostě nelze omluvit, nelze přehlédnout. Nemohla bych odpustit.
Vždycky jsem si představovala, že když někdo o tvé partnerce plácá nesmysly, správný muž si ji bude chránit, postaví se za ni. Ale úmyslně tápat v cizích vzpomínkách, pořádat si vlastní soukromé soudy to je na mě příliš.
Tak skončil můj zdánlivě dokonalý snový Radek. V uších mi dozníval hlas mé prababičky bez vzájemného úcty a důvěry v rodině nejde žít. Klevety mužů pro mě byly vždy něco nepochopitelného. Muž má právo na slabosti, pláč, omyly, ale jediné, co nemohu snést když začne věřit cizím klevetám a stává se pomlouvačem.
