Nedávno jsem poznal jednu dívku, která se mi hned od pohledu zdála prostě nádherná jako jarní slunce na Karlově mostě, když se nad ním v mlze vznáší letící kapři. Často jsme spolu chodili na procházky podél Vltavy, jezdili autem do okolních vesniček plných starých smírčích křížů, posedávali v kavárnách, kde vaří kávu s vůní povidlí, nebo sledovali podivné snímky v artových kinech. Ale pro mě to nestačilo. Toužil jsem svou přítelkyni vídat pořád nejen na setkáních zalitých pískáním tramvají. Proto jsem neváhal a požádal ji o ruku mezi vířením holubů na náměstí Republiky. Proč to odkládat? Milujeme se a žijeme spolu, poznáváme se do hloubky temných sklepů vinohradských domů. A tak jsme se vzali.
Ale mé mamince se hned Kateřina nezalíbila. Řekla jí to přímo, jako když se v podvečer odkrojí poslední kus chleba na stole. Kateřina odmítla bydlet spolu s mou maminkou. Já jsem však doufal, že budeme všichni pod jednou střechou, v našem dvoupokojovém bytě na pražských Vinohradech jeden pokoj pro nás, druhý pro maminku. Ale Kateřina o tom nechtěla ani slyšet. Trvala na tom, že musím odejít s ní do jejího studentského koleje, kde koridory šumí jako dávné pověsti z pohádek. A tak jsme po svatbě zakotvili v koleji, jak si přála.
Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych žil v koleji s podivnou energií starých panelů. Nejvíce mi vadily společné koupelny a WC, kde se po nocích zrcadlí rozostřené obrazy dávných hádek. Ze začátku jsem se styděl, nemohl jsem si tam ani umýt ruce, protože vše sledovali snědí brouci, kteří se plazili po zdech a pronikali do mých snů. Jak tu může někdo žít? Kateřina si toho nevšímala smála se, že mě žádný šváb ještě neukousl, že dělám humbuk kvůli ničemu. Brouky prý stejně nikdo nevyžene, špína žije na chodbách jako staré legendy. A ve vedlejším pokoji žijí muž a žena, jejichž hádky připomínají zvuk praskajícího dřeva ve vánoční peci.
Na druhé straně bydlí rodina s holčičkou, která pláče a křičí jako v melodii starých moravských písní, takže nenechá spát nejen rodiče, ale ani nás. Nedávno jsem měl konflikt se sousedem. Pil až do noci pivo za 70 korun a pak začal vyvádět a chtěl se prát, takže jsem ho musel uklidňovat. Od té doby na mě hledá každou chybu a nutí mě do podivných sporů jako hlavní postavu v grotesce. Já bych tam už nejraději nebyl. Nabídl jsem Kateřině, abychom si pronajali byt.
Ale ona nesouhlasí. Tvrdí, že je na kolej zvyklá, že je tam šťastná mezi starými plakáty, kde visí podobizny Karla IV. Kdybychom měli vlastní byt, to ano, ale nájmy v Praze jsou šílené. Musel bych dát skoro celou svou výplatu deset tisíc korun, vše, co mám. Maminka mi navrhla, abych se vrátil k ní domů do Nuslí, slíbila, že se nám nebude plést do života. Ale Kateřina o tom nechce slyšet.
Nedávno začala mluvit o dětech. Myslí si, že dítě naše manželství upevní jako sochu betlémského Jezulátka v orloji. Samozřejmě, toužím být otcem a sním o tom pod bledým měsícem, ale když si představím, v jakých podmínkách bude malý vyrůstat sousedské hádky a křik nic už nechci. Často myslím i na rozvod, ne z nenávisti, ale protože podmínky nejsou pro život. Chci, aby naše dítě mělo čistý, teplý domov jako ve vesnických pohádkách. Nevím, kolik toho ještě zvládnu. Už mám nervy jako provázky na švestkových knedlících. Kateřina se nechce dohodnout ani na jediném kompromisu.
