Musela jsem si pořídit vlastní lednici, říká Anna. Situace je úplně absurdní, ale jinak to nejde. Nemám problém byt prodat a peníze si rozdělit. Ale ona to nechce.
Anna právě oslavila čtyřiadvacáté narozeniny. Má vysokoškolský diplom, našla si práci, ale zatím se nevdala. Život v jejím vlastním bytě rozhodně není snadný. Polovina bytu patří ji. Dříve patřil jejímu otci. Po jeho smrti ho zdědila společně s mámou bylo jí tehdy čtrnáct let.
Před deseti lety prožívala rodina velmi těžké chvíle, když zůstali bez hlavního živitele. Annina maminka Eliška nechala práci už když byla Anna malá. Rozhodla se nebrat mateřskou. Vždyť její muž vydělával dost peněz, neměli nouzi. Věnovala se domácnosti. Když otec zemřel, Eliška si zoufala: Kam by mě teď, ve čtyřiceti, vzali do práce? Co bych mohla dělat, uklízet?
Anna pokračuje: Dostávala jsem sirotčí důchod, ale máma se přesto nemohla vzdát návštěv v kosmetických salonech a nakupování oblečení, i když jsme sotva vycházely. Ze začátku nám pomáhal její bratr, ale jednou už měl dost.
Strýc řekl Elišce, že si musí najít práci, že má dvě děti a nemůže je všechny uživit. Asi po roce přivedla Eliška domů muže. Jmenoval se Pavel. Eliška oznámila, že teď bude bydlet s nimi. Pokusila se vyřešit finanční potíže svým způsobem tedy svatbou. Pavel skutečně vydělával spoustu peněz, ale s Annou si nerozuměl.
Pavel řekl: Ty jen jíš. Radši by ses měla věnovat praní nebo uklízení. Proč vůbec potřebuješ dělat úkoly? Chceš na fakultu? Na co studium, stejně budeš muset pracovat. Nebo si myslíš, že tě budu stále živit?
Anna nedokázala nic říct. Sice dostávala sirotčí důchod, ale peníze byly u mámy. Eliška odmítla chránit dceru před nevlastním otcem; bála se, že přijde o živitele. Jak bych bez něj žila? ptala se Anny. Nepřeháněj, nediskutuj tolik a dělej, co říká. On nás živí.
Anna se nakonec dostala na univerzitu a našla si práci. Po celou dobu měla pocit, že je zbytečné břemeno, že živí” nevlastního otce. Ten neustále počítal, kolik ho stojí vyživovat nevlastní dceru.
Za půl roku po nástupu do práce jsem si koupila vlastní lednici, vypráví Anna. Dala jsem ji do svého pokoje, protože Pavel zamykal lednici v kuchyni.
Máte práci? Tak si jídlo obstarejte, řekl Pavel. Eliška mlčela. Mlčela dokonce i v okamžicích, kdy Pavel ukazoval Anně účty za energie, a další výdaje, a chtěl zpět vše, co na ni kdy vynaložil. Po čase byl Pavel z práce propuštěn. On i Eliška začali Anninu lednici hodně využívat. Veškeré výčitky dopadaly na Annu. Zpočátku platila většinu výdajů ona, ale Pavel byl skoro rok bez práce. Už ji to unavovalo, tak lednici zamkla. Samozřejmě, Eliška protestovala, tvrdila, že Pavel je ten, kdo je všechny roky živil.
Anna to komentovala: Jestli chceš pomáhat, tak pomáhej. Nejsem ta, kdo tohle v domě začal dělat. Najdi si práci.
Nedávno se Pavel odstěhoval z bytu. Eliška už měla dost muže, který nic nepřináší. Anna ale stále odmítá lednici odemknout. Myslí si, že Eliška by měla také pracovat. Má pravdu?
Život nás učí, že by se každý měl snažit přispívat, když situace vyžaduje změnu. Někdy je potřeba umět říct dost a nenechat se využívat. Skutečná rodina stojí na vzájemné podpoře, ne na jednostranném obětování.
