Starý autobus odjížděl pryč, zanechával za sebou vůni benzínu a rachotivě se rozjížděl dál, zatímco žena zůstala stát sama. Rozhlédla se kolem sebe všechno tu bylo jako dřív. Stejná rozblácená cesta s těžkou, černou špínou, stejně šedé keře pokryté stříkanci bláta. V dálce se v soumraku rýsovala vesnice roztažená jako úzký pruh podél lesa, žlutá světélka se pomalu rozsvěcela v oknech, v dálce štěkali psi a nespokojeně kejhali husy.
Ano, tady se za šest let nezměnilo skoro nic, pomyslela si Lenka. Všechno jako by zamrzlo v čase. Jen napravo na kopci už nebylo vidět řadu zemědělských strojů, které kdysi stávaly pod slabými lampami. Byla tam jen tma neví, co se s hospodářstvím Nováka stalo, nejspíš ho dědici rozprodali.
Lenka došla až na hlavní ulici vesnice. Nebyla by se divila, kdyby na ni někdo zpoza rohu hodil kámen. Měla pocit, že za každým zataženým záclonou číhá pár obviňujících očí. Chodila se šátkem staženým až k očím, v naději, že ji nikdo nepozná. Co ji čeká? Je vůbec ještě co najít v jejím domě? Ale neměla už jinou možnost, než se vrátit domů, do rodné vesnice, i přes nenávist, kterou k ní místní chovali. Právě kvůli ní přišla před šesti lety dobrá polovina vesnice o práci.
Od té doby se Lenka změnila, a to jak navenek, tak uvnitř. Nic nezbylo z té pohledné, bezstarostné dívky s jiskrou v oku, která kdysi získala i tvrdé srdce Vojtěcha Nováka. Lenka byla tehdy štíhlá hnědovláska s velkýma modrýma očima. Neměla nikoho, bydlela sama v malém stařičkém domku na kraji stráně. Na Nováka se tehdy ve vesnici skoro modlili většina lidí pro něj pracovala. Jednoho dne k němu Lenka přešla bydlet. Myslela, že si vytáhla šťastný los.
Ale nebylo to tak jednoduché. Vojtěch se považoval za pána dvora, a Lenka pro něj byla jen služka na pobavení. Očarovaná jeho pozorností nepoznala hned, co je zač. Nejprve ji odloučil od všech kamarádek, pak jí zakázal určitý oděv a nakonec i make-up. Její život se postupně změnil na sled zákazů.
Sedávala doma, čekala na něj, vařila polévky, uklízela. O práci se ani nemluvilo, Vojtěch byl posedlý podezříváním, že někoho má, žárlivost ho doháněla k šílenství. Lenka se snažila dokázat mu oddanost, ale brzy si uvědomila, že chyba není v ní. Ať dělala, co chtěla, Vojtěch byl stále nespokojený. Když došlo až na rány, Lenka odešla zpět do svého domku na kraji stráně s nadějí, že na všechno špatné zapomene. Ale to nebyl konec jejích útrap.
Vojtěch přišel už druhý den po jejím odchodu. Lenka zrovna umývala podlahu v kuchyni, dveře byly otevřené, do domu proudil svěží vzduch. Dala si záležet na každém tahu hadrem – v té práci nacházela uklidnění. On do kuchyně vtrhl, vší silou nakopl vědro s vodou, která se rozlila po podlaze. Lenka věděla, že po vědru přijde řada i na ni.
Nepamatuje si, co bylo potom jako by její vzpomínky chránily nervy a odmítaly vyvolat obraz toho dne. K vědomí přišla až ve chvíli, kdy byl dvůr plný policistů, ti na ni mávali sáčkem s kuchyňským nožem. Za plotem postávali sousedi, kuchyně převrácená naruby, závěsy stržené, uprostřed ležel Vojtěch.
Zabila chlapa! znělo zpoza plotu. To jo, kroutila se a mohla mít všechno toho jí bylo málo! Co jí chybělo? Žila jako princezna! Kvůli ní jsme bez práce, kvůli ní! Co teď budeme dělat? Lidé roztrpčeně hlučeli: Na čem budeme žít?
Lenku poslali na šest let do věznice s dohledem. Nebylo to lehké, ale přežila. Díky své mírné povaze, ochotě naslouchat a soucítit si ve věznici našla přítelkyně, jejichž společnost jí pomáhala. Ale po té modrooké krásce už nezbylo nic. Stala se silnější, vlasy prošedivěly, ztratila chuť starat se o zevnějšek. Nikdy by si nemyslela, že skončí za mřížemi. Vždyť si myslela, že tam jsou jen ti úplně na dně. Ale jak říkáme v Čechách: Člověk nikdy neví, co ho v životě čeká! Stačí chvilka a život se rozsype jako talíř. Teď byla vězeňkyní.
Kráčela a v šátku skrývala obličej, srdce jí bušilo úzkostí. Je vůbec ještě její dům? Snad nevyhořel, nebo ho nerozebrali na topení… Ale na kraji stráně pod dvěma vzrostlými břízami uviděla jeho stěny. Z údolí dýchal chlad, dole zurčel potok a v noci žabí koncert. Tolikrát si ten návrat představovala, tolikrát se jí o tom zdálo. Za stráněmi začínal les plný hub: ryzce, hřiby, křemenáče… Chtělo se jí hned běžet s košíkem!
Jako stín proklouzla brankou, našmátrala klíč v tajné škvíře. Očekávala závan plísně, ale žádný nepřišel. Rozsvítila a kuchyni zalilo žluté světlo lampičky. Všude uklizeno, na okně září růžová květenství muškátu. Lenka na něj nevěřícně zírala. V pokojích bylo všechno na svém místě někdo tu zatím pečoval.
Lenko, Leeenko! ozvalo se ze síně a dovnitř vešla sousedka Božena. No teda, hlesla místo pozdravu, Ty jsi se změnila… Viděla jsem světlo a hned běžela. Přinesla jsem ti něco na zub, z cesty určitě hlad máš. Postavila na stůl sklenici mléka a chléb pečlivě zabalený do utěrky. Děkuju, usmála se Lenka, to jste vy hlídala můj dům? No hlídala, jak bych mohla nehlídat, odpověděla sousedka, dům bez dozoru nechat nejde… Děkuji, moc vám děkuji! rozzářila se Lenka a slzy se jí zaleskly na řasách. Já radši půjdu, řekla Božena, chlapům tu u nás ještě nestačily nervy vychladnout, kdyby věděli, že jsem tu byla, doma bych byla napomínaná!
Lenka pocítila úlevu aspoň někdo ji nevyloučil. Nalila si sklenku ještě teplého, čerstvého mléka a vtom někdo nesměle zaklepal. Ve dveřích se objevil kluk třináctiletý, natáhl k ní balíček. Máma posílá! vyhrkl, vtiskl jí ho do ruky a utekl. Lenka ani pořádně nevěděla, kdo to je za šest let děti povyrostly a úplně se jí pomíchaly. Balíček voněl uzeným špekem, až se sbíhaly sliny.
Bez klepání vpadla do kuchyně Tereza a objala ji. Bývaly kdysi nejlepší kamarádky. Lenka se rozplakala: Já si myslela, že se mnou už nikdo nepromluví! Ale prosím tě, mávla rukou Tereza, ženská soudržnost existuje! Každý ví, že byla to sebeobrana, ať si chlapi říkají, co chtějí. Oni naše ženský starosti nikdy nepochopí, proto se zlobí. Božena řekla, že ses vrátila, tak jsem něco přinesla ze zahrádky. Dneska si odpočiň, zítra si popovídáme!
Lenku dojalo, že měla někoho, kdo ji ještě podržel. S chutí si lehla do čisté postele a ještě než usnula, ozvalo se vytrvalé ťukání na okno. I po tmě poznala mohutnou postavu Karla neoficiálního starosty, muže, kterého tu všichni respektovali.
Nevycházej ven, řekl jen, promluvíme přes okno. Dali jsme s chlapama hlavy dohromady a rozhodli, že je hloupé na tebe mít zlost. To ženské se zlobily, ale ty za to nemůžeš. Bez práce je to těžké, ale Vojtěch si za to mohl sám. No, co bych ti povídal… Radši nebudu mluvit o tom, co byl Koukni, vybrali jsme ti pár korun na začátek. Vem si to, no tak! Lenka se ostýchala, ale Karel prostě peníze vhodil oknem a zmizel ve tmě.
Tehdy jsem si uvědomil, že člověk si nemá dělat předem úsudek o druhých, protože ve zlých časech často zjistíte, že opravdová podpora přijde od těch, od kterých byste to nečekali. A že všechno zlé může být i začátkem něčeho nového.
