Představ si, že jsme se s Petrem vzali před třemi letyvšechno bylo docela v pohodě až do svatby. Pak se s ním ale něco změnilo, úplně ochladnul a začal být ke mně lhostejný, jako bych doma byla jen nějaký prázdný stín. I když jsem ho o něco poprosila, prostě mě ignoroval. Když jsem byla těhotná, fakt jsem potřebovala jeho oporu a trochu pozornosti, místo toho na mě spíš jen křičel, urážel mě a choval se jakoby neexistuju.
Hodně z toho myslím vycházelo i z jeho rodiny. U nich doma je prostě zvykem, že novomanželka musí poslouchat všechno, co starší příbuzní řeknouhlavně tchyni, paní Hanu. Jeho rodiče byli ke mně skoro od začátku oškliví, nadávali mi, pořád jsem poslouchala výčitky a křik… Petr se mě nikdy nezastal, naopak, vždycky stál spíš na jejich straně a říkal mi, že mě vlastně “vychovávají” a že všechno dělám špatně.
Když jsem se zkusila bránit, bylo to ještě horší. Jednou mě dokonce tchyně napadla, fyzicky mě napadla a na tři dny mě zavřela do sklepabyla ke mně fakt až nepředstavitelně krutá. Ani tchán nebyl lepší, od něj jsem pořád slyšela kritiku, ať udělám cokoli. Nakonec jsem začala mít pocit, že snad všechno je moje vina, ale vlastně jsem vůbec nevěděla proč.
Poslední dobou pořád přemýšlím o rozvodu, protože už fakt nevydržím žít pod neustálým tlakem a v napětí, pořád se jen bát, co zase přijde. Brali jsme se proto, abychom spolu měli hezký domov a rodinu, kde bude láska a podpora… ale u nich doma mě čekala spíš hysterie, hádky a urážky, a já už nemám sílu být pořád zticha a dusit to v sobě.
Modlila jsem se, aby se Petr trochu vzpamatoval a zase byl ten starý, pozorný a laskavý chlap, kterého jsem si brala. Ale s jeho rodinou už to prostě nejde vydržet, podle mě je v rodině nejdůležitější respekt a porozuměníbez toho to nemá vůbec smysl. Asi před dvěma měsíci jsem Petrovi řekla, že chci bydlet zvlášť, ale on o tom ani nechtěl slyšet, pohádali jsme se a já jsem nakonec opravdu odešla. Tchyně o mně dokonce začala rozšiřovat pomluvy, že jsem byla vyhozená z domu, protože se neumím chovat, prý jsem “nevychovatelná”.
Včera mi Petr volal, prosil mě, ať se vrátím zpátky domů. Možná konečně pochopil, že něco dělal špatně… já ale fakt nevím, co dál. Na jednu stranu pořád doufám, že se něco může změnit k lepšímu, na druhou už prostě nechci zpátky do toho všeho dusna a trápení. Jsem úplně rozpolcená mezi touhou věřit v lepší zítřky a potřebou zachránit alespoň kousek svého klidu a sebeúcty.
