Můj manžel má milenku. Jejich vztah mě vůbec netrápí. Dokonce jsme se s tou ženou i sešly. Nebyla jsem na ni naštvaná a přišlo mi směšné, abychom se hádaly kvůli mému muži.
Důkladně jsme si popovídaly a zjistila jsem, že je to skutečně fajn žena. Po našem rozhovoru jsem měla pocit, že se známe už roky. Dokonce jsme si vyměnily dárky, jako bychom byly dávné kamarádky.
Později se můj muž a jeho milenka rozhodli udělat svatbu. Samozřejmě jen jako legraci, nic oficiálního. Nevadilo mi to a začaly jsme spolu připravovat slavnost. Pomáhala jsem vybrat nevěstětedy mé milencekrásné šaty a ona mi poradila, v čem bych mohla jít já jako družička. Rozhodly jsme se obřad uspořádat u nás doma. Byla jsem svědkyní celé té svatby. Všechno vypadalo jako doopravdy, chyběla jen matrika.
V den svatby jsme vstávaly brzy, dodělaly poslední přípravy a začaly se chystat. Pomohla jsem milence manžela obléct svatební šaty. Pak jsme šly do obýváku a cestou jsme si navzájem slíbily, že budeme vždycky přítelkyně. Potom si ona s manželem předali sliby a prsteny. Novomanželé se vášnivě políbili.
Svoji první svatební noc strávili u nás doma. Když můj muž usnul, jeho žena naoko přišla za mnou do kuchyně. Povídaly jsme si dlouho do noci. Bylo to velmi milé a upřímné. Ve skutečnosti máme spoustu společného.
Nepřijdu si kvůli tomu nijak ponížená. Upřímně, dokonce se cítím šťastná. S milenkou si rozumím, povídáme si a trávíme spolu čas. Mám s kým chodit na nákupy, do parku nebo třeba do bazénu. Myslím, že vztah s touhle ženou je pro mě možná důležitější než s jakýmkoliv mužem.
Jaký máte názor na toto zvláštní přátelství?
