Můj manžel vyrůstal v harmonické a šťastné rodině svých rodičů. Ale když byl můj tchán ve věku sedmapadesáti let, bohužel, maminka rodiny nás opustila. Tato ztráta byla pro mého tchána těžká a dlouho se z ní vzpamatovával. Proto jsme se rozhodli prodat jeho byt, výtěžek rozdělit mezi naši rodinu a rodinu mého bratra, a vzali jsme si tchána k sobě, dokud se mu neuleví. Tak se i stalo.
Předpokládala jsem, že za půl roku si tchán znovu najde své místo a bude žít samostatně, ale nestalo se tak. U nás se mu zalíbilo. Na služby a potraviny nám nepřispívá ani korunu. Vařím, peru jeho oblečení, uklízím jeho pokoj. On jen chodí do práce. Pro něj to byla jako lázeňská péče.
Zůstal s námi celých jedenáct let. Časem začal stále častěji zasahovat do našich věcí a radit nám, jak a co máme dělat. Tehdy jsme usoudili, že by si mohl pořídit domek někde blízko města a zkusit žít sám, protože byl vysoký, zdravý muž, schopný se o sebe postarat.
Domek jsme mu koupili, zařídili vše potřebné a přestěhovali ho. Tchán začal vyprávět historky o bolavém srdci a jiných nemocech, jen aby u nás mohl zůstat. Ale taková péče již pro mě nebyla smysluplná. Byla jsem prostě už unavená…
