Moje manželka a já jsme šťastně manželé.
Seznámili jsme se při studiích na Masarykově univerzitě v Brně. Nikdy jsem neměl v plánu tam zůstat, chtěl jsem se vrátit domů. Věděl jsem, že s mojí specializací budu v rodném Znojmě naprostý unikát, nenahraditelný odborník.
Jsem odborník na srdeční nemoci u zvířat u koček, psů, dokonce i krav. Bohatých klientů moc není, ale pár se najde, a i ti méně majetní ke mně s mazlíčky rádi chodí. Manželka je taky veterinářka, je mistryní v diagnostice.
Ptal jsem se po místních ordinacích všude to bylo stejné. Dělají jen základ: kastrace a očkování. Složitější případy odmítají, je to pro ně málo výhodné.
Tak jsme společně otevřeli kliniku na náročnější případy s kvalitními vyšetřeními. Provádíme taky výzkum pro kolegy z oboru. Táhneme za jeden provaz, proto nám podnik skvěle funguje.
Vyděláváme slušně, ale nedáváme přemrštěné ceny. I díky tomu máme dost klientů. Už jsme si pořídili vlastní byt, zaměstnali asistenty, takže nemusíme spát v ordinaci a máme čas na děti i domácnost.
Ale rodiče mojí manželky s tím stále nejsou spokojení.
Vím, že je mrzí, že odešla do mého rodného města doufají, že se vrátí a kliniku i rodinu přesuneme zpět do Prahy. Nevím proč jim to vadí, žena má dvě sestry, obě žijí u nich doma, nejsou sami. Právě my jsme těm sestrám pomohli dali jsme jim peníze na zálohu na byt.
Snažím se být s nimi vždy zdvořilý.
A tchán s tchyní nikdy neslyšeli o osobním prostoru nebo respektu ke vzdálenosti.
Takže mi dnes tchán volá:
Setkáme se dnes večer v sedm. Přijedeš pro mě.
Ale teď je pět hodin. Tak sebou hoď!
Dobrá, musím vyzvednout dceru, udělat radost asistence, že zůstane přesčas, a raději nikomu neříkat, jak jsem zrovna zničil dort, který jsem právě začal péct.
Po cestě.
Nejmladší sedí vzadu v autosedačce.
Manželka je v klinice, má tam pacienta, je po úrazu, bude operovat. Tchán mi zakázal jet taxíkem.
Takže řídím sám.
Když mě viděl, začal hned do telefonu hulákat a hledal zaparkované auto. Odmítl jsem vystoupit, nechtěl jsem budit dítě.
Sedl si, prásknul dveřmi a začal mi vynadat: Mohl jsi vystoupit. Dcera spí, nebudu ji budit. Ale tchán zesílit hlas nehodlal kdo chce spát, ať si spí.
Samozřejmě ji probudil a začala plakat.
Myslíte, že ji uklidnil? Dal jí alespoň hračku?
Samozřejmě ne. Jen se rozohnil, že naše děti jsou nevychované a že je to moje vina, protože s nimi pořád sedím doma prý je mám vychovávat, a ne čumět na televizi. Takže deset hodin v ordinaci je podle něj sedění doma?
Ale jeho dcera, ta přece pracuje!
Potom začal nadávat, že jedu příliš rychle a že nás zabiju. A přidal, že moje manželka už má nového nápadníka doma, mladou ženu, která mu prý konečně porodí poslušné a slušné děti.
Dcera pořád plakala, a dědeček ji jen okřikoval, že když dospělí mluví, má být ticho.
Tak jsem to otočil.
Odvezl jsem ho zpět k vlaku: Na shledanou. Na shledanou, na shledanou…
Když jsem přišel domů, čekala na mě manželka rozčílená ve dveřích: její otec ji už stačil informovat. Podal jsem jí uplakanou dceru:
Ještě jedno slovo a půjdeš za mámou. Tam už tě čeká nevěsta. Můžeš začít s novými dětmi, které budou poslušné. Mezitím se vrať do práce, nebo začnu křičet já.
Manželka jen odvrátila pohled a bylo jasné, že tuhle debatu jsme už měli. Její otec už za námi nikdy nepřijde.
