Před pár dny mě přijel navštívit táta. Seděli jsme spolu v kuchyni a řeč se brzy stočila na to, že manželovi už dosloužil telefon vydrží zapnutý maximálně dvacet minut, pak se vypne, baterie je totálně na odpis a když ji vyměníme, telefon se zablokuje ještě hůř. Takže jsem začala přemýšlet, že bych si ke svým narozeninám pořídila nový mobil.
Manžel by si vzal můj starý. Ví, že nový potřebuji víc já. A právě v tu chvíli se táta zvedl, sáhl do tašky a vytáhl starou ošuntělou krabičku. Podal mi ji a řekl: Tohle je pro tebe od babičky. Můžeš to, když budeš chtít, prodat a koupit si za to mobil. Babička se rozhodla, že mi věnuje svůj snubní prsten. Neuvěřitelné, dokonce i ta krabička se dochovala!
Vedle prstenu byly v krabičce také účtenka, malá cedulka a pečeť. Prsten koupili v roce 1977. Váží něco málo přes sedm gramů.
Nevím, jestli si v mém věku umím představit přepočet podle dnešních cen. Ale myslím, že to muselo stát dost. Tenkrát byly totiž módní pořádně silné snubní prsteny a lidé si je mohli dovolit.
Dnes už by si takový prsten mohl dovolit málokdo. Ani nevím, kolik by to teď stálo. Byl to prsten z českého zlata ryzosti 583. Ale mám pocit, že zlato z tehdejší doby je kvalitnější než to, co je dnes. Prsten je opravdu masivní, úplně jiná liga než nějaká tradiční zásnubní ozdoba.
Nakonec jsem hned řekla, že ho rozhodně prodat nechci. Chci ho nosit. Na pověry moc nedám (prý by se neměly nosit cizí prsteny), ale tenhle je mi drahý jako vzpomínka. Telefony? Ty se rozbijí každý rok: koupí se nový, starý se zahodí. Ale takový prsten, takový už si nikdy v životě nekoupím.
Co bys dělal ty s takovým prstenem?
