Můj syn si přivedl domů nějakou dívku a já vůbec nevím, jak se jí zbavit.
Jen v tomhle zápisníku si mohu dovolit přiznat, co mě dnes tíží. Cítím v sobě hořkost, která už nejde déle dusit. Možná mě budou někteří soudit, ale doufám, že otcové, kterým jejich děti naráz vyrostly a přestali být dětmi, mě alespoň pochopí.
Dáte život dítěti, vedete ho, rozvedete se s jeho matkou, protože už to prostě dál nešlo. Vodíte syna do školy a na kroužky, makáte ve dvou pracích, po večerech ještě vaříte jako by to byla třetí směna, kupujete mu telefony, platíte školu a potom najednou:
Tati, Lucie u nás bude bydlet.
S kým? V našem tři plus nula panelákovém bytě v Brně o rozloze 44,2 metru čtverečního? Ta holka má bydlet v pokoji s mým synem? Bude taky jíst? Prát si prádlo? Budeme tu mít dvě gazdiny najednou?
Když mi to Tomáš oznámil, jeho tvář zářila radostí. Čekal, že začnu bláznivě jásat, že snad polezu pod postel hledat místo pro Lucčiny kufry.
Lucie je sympatická slečna, nic proti ní nemám, ale to neznamená, že tu chci ještě dalšího člověka v bytě. Jsou už oba dospělí, ať si vezmou hypotéku nebo aspoň najdou podnájem, když už chtějí být spolu! Jaký má smysl všechny ty úspory? To za to nestojí, obětovat klid tatínka?
No, nakonec jsem ji pustil dovnitř. Syn má přece na byt taky nárok a může si domů někoho přivést. Když to píšu, v duchu vím, že trochu přikrášluji slíbil jsem si být upřímný. Moji přátelé mi ale vyčetli: Nemyslíš na Tomášovu pohodu, co si to za táta?
A teď přicházím domů a všechno mě rozčiluje, hned ode dveří. Hromady bot na chodbě, špinavý sporák v kuchyni jasně, Lucie vařila. Co na tom, že spotřebovala zásoby, které jsem draze nakoupil? Ne, já šetřím. Ale je to příjemné, když vaříte večeři a náhle zjistíte, že došla mouka? A ty věčně obsazené koupelny?
Otevřeně přiznávám, Lucii už tu nechci. Nepotřebuju druhou gazdinu.
Pak mi probleskla v hlavě docela zajímavá myšlenka co kdybych si domů já přivedl nějakou partnerku? Tolik let jsem žil jen pro syna, dokonce jsem tajil, že s někým chodím. Má syn právo na svůj prostor? Tak proč bych já neměl toho práva využít? Ať třeba přijde i s kufry, a podělíme se o těch slavných 44,2 metru čtverečního všichni čtyři!
Je tohle normální chování? Takový zážitek mi přišel nedávno na oči. A jako otec mladého kluka si zatím neumím představit být v kůži muže, který to psal, ale rád bych slyšel názory ostatních.
Co myslíte, milí čtenáři? Zažili jste něco podobného, když vaše děti začaly vodit domů své polovičky? Vyšli jste spolu? Má otec právo Lucii vyhodit z bytu? Já sám jsem si z toho odnesl hlavně jedno: že rodičovská láska sice nemá hranic, ale jediný, kdo vám skutečně může zajistit klid, jste nakonec stejně jen vy sám.
