Hele, musím ti něco povyprávět. Moje maminka bojovala s rakovinou opravdu dlouho. Když jí bylo 27 a tátovi 31, zemřela. V naší rodině jsme byli tři – já jsem byl ten nejmladší a ještě jsem neměl ani dva roky. Táta byl zoufalý, potřeboval rychle najít manželku, přesněji řečeno, maminku pro nás, protože už to nezvládal sám.
Za půl roku šel k jedné známé paní a požádal ji, jestli mu dá svou dceru. Paní neměla žádné řeči, rovnou mu požehnala. Tak přišla do naší rodiny nová maminka, tehdy jí bylo jen 21 let a jmenovala se Barbora. Postavila se k tomu jako správná Češka ihned začala organizovat domácnost, všechno dala do pořádku. Ze svých peněz koupila látku a ušila dvě školní uniformy. Starší sourozenci ji hned začali říkat mami, ale já to nějak nemohl. Měl jsem s tím problémy, nikdy jsem nebyl jednoduchý. Jednou jsem Báře ukázal, že moje pravá maminka měla vlasy vždycky stažené v nízkém drdolu. Od té doby chodila Barbora jen s tím drdolem.
Stejně jsem ji mami neříkal. Táta pak vymyslel něco, aby mě trochu popostrčil. Barbora upekla můj nejmilejší koláč a celá rodina sedla kolem stolu. Všichni se na koláč vrhli, mě k němu nepustili, dokud Báře neřeknu maminko. No, nakonec jsem podlehl.
Po třech letech nám maminka porodila čtvrté dítě, své první a pak začaly pro naši rodinu horší časy. Táta nemohl najít práci v oboru a nastoupil do JZD. Maminka tam šla taky. Za čtyři roky se nám narodilo další miminko. Barbora nikdy nerozdělovala děti na své a nevlastní, měli jsme všichni stejné místo v jejím srdci.
Úplně za pět let onemocněla Barbora stejnou nemocí, jakou měla i moje první maminka. V té době už starší sourozenci studovali vysokou v Brně. Barbora ležela v nemocnici a já za ní chodil každý den. Pořád říkala doktorům, že nemá čas být nemocná, že na ni doma čekají malé děti. Bojovala a zvítězila, tu hnusnou nemoc nakonec porazila.
Radost byla nepopsatelná, prostě úleva a štěstí. Barbora si prošla peklem a stejně byla pořád laskavá, něžná a plná lásky. Když jsme si konečně mysleli, že život se obrací k lepšímu, začali jsme přicházet o nejbližší. O půl roku později se měl narodit společný syn měl svatbu na spadnutí. Den před svatbou ale zmizel. Po 36 dnech hledání ho našli. Mělo to tragický konec, pohřbili ho.
Potom jsem se k rodičům zpátky nastěhoval nechtěl jsem Barbory nechávat samotnou. Po něm odešel táta, za nějaký čas starší bratr a nakonec nejmladší vnouček, syn mé mladší sestry. Celá rodina měla nehodu, jediný on byl vážně zraněný.
Každý den žasnu a nechápu, jak Barbora, přes všechny ty hrůzy, zůstala pořád milá a plná laskavosti. Vychovala pět dětí, stará se o vnoučata a teď má už dvě pravnoučata. Každé ráno vstává brzy, celé domácnosti uklízí a potom si sedne a plete malé věci pro vnoučata a pravnoučata. Pro nás, její děti, je radost trávit s ní volný čas. I přes svůj věk má vždycky co povídat a její láska stačí na nás všechny.
Jo, v životě je to těžký, ale pokud máš doma takovou maminku, to je ten největší dar, co můžeš dostat.
