Jediné, co mám spojené s tátou, jsou hádky, křik a pořádné výměny názorů. Vyrůstala jsem v chudobě, kde máslo bylo luxus a rohlíky se počítaly. Maminka makala dlouho do noci, aby jsme měli aspoň něco na talíři, zatímco táta hledal jen další důvod, proč se pohádat. Jednou jsme šli na trh v Brně koupit zeleninu. Prodavač žertoval s maminkou a my se smály jak malé děti. Táta na maminku hodil pohled, co by zamrazil i vodu ve Vltavě, a neřekl ani slovo.
Doma to byl klasický český výbuch křičel tak, že sousedi měli divadelní představení zdarma. Později maminku dokonce uhodil. A pak přišel nový trapas. Tátův kolega laškoval, že jsem vůbec nepodobná tátovi. Prý jsem kopie maminky a od táty jsem neměla vůbec nic. Bylo mi tehdy dvanáct. Táta tehdy rodinu opustil, a ještě prohlásil, že mě maminka moc rozmazlila.
Od té doby jsme sotva ušetřily na chleba. Táta na výživné zapomněl jako na lyže v létě. Maminka nechtěla jít do soudů, takže jsme musely zvládnout samy. Našla si další práci víc směn než Pražáků na Václaváku. Zatímco jsem se snažila zvládnout školu a dostat se na Karlovu univerzitu, pracovala jsem, jak to šlo.
Nakonec jsem se úspěšně vdala, a konečně jsem mohla mamince pomoct. A nedávno mi přišla zpráva od mého táty. Prý bychom měli obnovit komunikaci. Mám teď rozporuplné pocity. Lidi mi radí, abych se s ním setkala a promluvila si. Upřímně, nemám na to moc chuť. Stále si pamatuji, jak nás tehdy opustil. Je pro mne cizí, jako turisté na hradě. Připomíná mi jen špatné časy. Rozhodla jsem se prozatím o té zprávě mamince neříkat. Fakt nevím, co s tím.
