Když moje babička zjistila, že její dcera moje maminka čeká dítě bez manžela, byla tak rozčílená, že by se dala výstražná cedule pozor, zlost snad postavit před dům. Netrápila se tím, že její dcera, tedy moje maminka, se možná cítí bídně místo toho jí pekla život jako starý štrúdl, který už nikdo nechce. Máma to ale snášela tichou trpělivostí, někdy až s budovatelským nadšením, a vydržela její prudké výpady.
Na moje narozeniny babička zcela v duchu nové výchovy zamkla mámu v bytě a odešla, pochopitelně s klíčem. Naštěstí byla přítomna moje sestřenka, bývalá záchranářka, která situaci vyřešila popadla klíče a spěchala k osvobození maminky. A tak jsem spatřila světlo světa ve slavné porodnické akci Výkop a záchrana. I když okolnosti moc jak z pohádky nebyly, máma mě milovala tak, že by se rozdělila i o poslední koblihu s povidly. Babička, které už bylo tolik, že si pletla TV Nova s rozhlasem, mě naučila kdeco z práce na zahradě a na poli. Některé dovednosti jsem ovládla bravurně, jiné úplně netrefila. Ovšem když jsem něco popletla, dostala jsem slovní sprchu, která by dala lekci místním školitelům s výrazivem, kterému jsem spíš rozuměla pohledem než slovy. Dodnes si pamatuju, jak mě někdy vytočila aniž bych vlastně chápala proč.
Neuměla jsem přijít na to, proč jsem nebyla milovaná co jsem provedla, že se babička tvářila, jako bych polila kytičky kečupem místo vody. Ona sama měla za sebou krušné časy, když po smrti dědy vychovávala děti sama, takže by měla vědět, jak těžké je to s mateřskou láskou bez podpory. Vyrostla jsem bez špetky mužské něhy žádný děda, táta, ani bratr.
Později se máma vdala a měla další dvě děti, ale bohužel její muž si jen krátce užíval rodinné snídaně a brzo odešel z tohoto světa. A najednou babička těm dětem sypala lásku lopatou, zatímco u mě to byla jen čajová lžička. Samozřejmě jsem jim záviděla, i když jsem se tvářila, že mě to nechává chladnou jako mrazák v Brně.
Babička už dávno odešla a já už dávno nejsem dítě, ale čas od času se mi vybaví ty chvíle, kdy jsem se cítila trochu jako cizinec ve vlastní rodině. Její ostrá slova pořád někde v paměti brnkají, jako když si člověk připomene staré pokusy o zpěv.
Jednoho dne, když jsme nakupovaly s mámou v Tescu v Olomouci, potkaly jsme paní, která koupila pytel ovoce a hromadu sladkostí. S úsměvem nám svěřila, že její dcera bude maminkou a že svatba je na spadnutí. Celá vesnice věděla, že dcera paní Viktorie nemá manžela. Maminka si vyslechla její nadšení a upřímnost, a bylo to pro ni jako připomínka vlastních těžkostí, kterými prošla a všech těch dobře míněných rad a prokletí, které dostávala dlouhé roky.
Mámu miluji a jsem jí vděčná, že mě přivedla na svět a vydržela všechno pro mě. Chovala se ke mně vždycky hezky, nikdy jsem s ní nezažila to, co s babičkou. Její láska je stonásobně silnější než ceník v Korunách a je čistá, nesobecká.
A co bych dělala já, kdybych byla babičkou? Těžko říct, když jsem neprožila stejná léta rozbitých talířů. Ale pokud něco vím, pak že empatie a pochopení nejsou jen na ozdobu rodinných alb jsou skutečně důležité. Myslím, že i v těžkých situacích by mělo zvítězit pochopení, podpora a láska prostě vytvořit pevnou rodinnou vazbu, ať už přijde jakákoli životní překážka.
