Táta mi zakázal chovat svou dceru, protože má strach, že jsem na ni příliš měkká. Nedávno začala lézt, a pokaždé, když odejdu z místnosti, plazí se za mnou a čeká, až ji vezmu do náruče. Její dědeček mi pořád říká, ať ji nerozmazluju, že když zůstane na zemi, naučí se být samostatná. Jenže já si prostě nemůžu pomoct a dcerku k sobě tisknu jak plyšového medvěda z dětství. A pak přemýšlím, jestli ji fakt nepřehnaně nechráním.
Musím přiznat, že mám sklony být na ni až moc hodná hladím ji, když pláče, dávám jí lásku jak na běžícím pásu, a nanejvýš zvednu obočí místo, abych jí vynadala. Asi tím trochu doháním, co mně samotné v dětství chybělo. Máma mi zemřela, když jsem byla malá, a tatínka jsem ani nepoznala. Vyrostla jsem v dětském domově, dokud si mě nevzala rodina mé sestřenice. Najednou jsem měla vlastní pokoj, večeře na stole a nové příjmení.
Začátky byly veselé tedy vlastně spíš ne. Táta byl jako ledovec, máma dřela ve tří směnách, aby nás uživila, takže na lásku a mazlení nebyl mezi bramborami a paprikášem vůbec čas. Věděla jsem, že mě mají rádi, ale jejich verze projevu citů vypadala asi jako jsi připravená do školy? a vem si na svačinu rohlík. Takže jsem si v hlavě vytvořila vlastní vesmír, kde jsem byla princezna a svět kolem mě byl zalitý pochvalami jako v reklamě na tvarohový sýr.
Když jsem vyrostla, hledala jsem uznání a lásku všude možně, hlavně u chlapů. Stačilo jedno vlídné slovo a hned jsem byla jak motýlek na lepivém papíru. Vydržela jsem i v pěkně mizerném vztahu celých pět let, protože jsem se bála, že lepší už nikdy nebude. Můj manžel, který je překvapivě v pohodě, zná kousek mé minulosti a podrží mě, když je potřeba. Ale většinu pravdy neví. Ani mu to nějak nevadí.
I tak mám pořád pocit, že dceři musím dát všechno lásku, pozornost, polibky i bonbóny. Zaslouží si to prostě celé narozdíl ode mě, když jsem byla malá. Ať si dědeček klidně frfle. Já jí chci dát všechnu tu lásku v korunách, které jsem sama nedostala, klidně i s úrokem.
