Ptáte se mě, jak jsem se dostala k tomuto bodu svého života a jak jsem to mohla vůbec přijmout. Odpovím vám, že všechny ženy, které milují, jsou slepé. Já jsem byla slepá. Celý život jsem se snažila, učila se. Maminka mi už od dětství říkala, že pokud chci mít dobrý život, musím tvrdě pracovat. Také mi říkala, že žena musí být silná a samostatná, aby se vždy dokázala postarat sama o sebe, kdyby se něco stalo.
Ale právě tahle rada mi nakonec pěkně zkomplikovala život. Když jsem se seznamovala s muži, byla jsem až příliš nezávislá a málokterý muž se mnou chtěl navázat vážný vztah. V té době většina mužů toužila po něžné dívce, o kterou by mohli pečovat a která by jim dávala pocit síly a mužství. Já se však starala hlavně o sebe.
Nakonec jsem se zabývala jen prací. Až do svých pětatřiceti jsem zůstala stará panna, než jsem potkala Davida. Byl stejného věku jako já. Překvapilo mě, že moji nezávislost respektoval. Nenutil mě, abych něco dělala, pokud jsem si to sama nepřála. Nikdy mi nedával květiny a ani šeptal sladké nesmysly do ucha, které jsem stejně neměla ráda. S ním jsme byli rovnocenní partneři. Měla jsem si snad uvědomit, jaké následky může mít tato domnělá rovnoprávnost, která ve skutečnosti ani není rovnoprávností.
Vdali jsme se a David se nastěhoval ke mně. Neměl svůj byt, bydlel s maminkou. Já jsem s tchyní bydlet nechtěla slyšela jsem spoustu příběhů o společném soužití a nelákalo mě to. První měsíc mi z platu nedal ani korunu; tvrdil, že splácí menší půjčku, kterou si vzal kvůli operaci své maminky.
Nedělala jsem scény, byla jsem tolerantní. Jsme přece rodina ať splatí dluh a pak vše vyřešíme společně. Jenže dalších sedm měsíců ho prý pořád nesplatil. Stále tvrdil, že má málo peněz, že mu snížili pracovní dobu nebo že má nějaké další potíže. Celou tu dobu jsem platila jídlo, zábavu i poplatky za bydlení. David pak začal tvrdit, že šetří na naši chalupu někde na venkově, na dovolenou třeba.
Jenže za těch pět let mi nikdy neukázal výpis z účtu. Jsme přece rodina. V jednu chvíli jsem se s ním pohádala. Jak je možné, že ho už pět let živím? To přece není normální. Sbali si věci a odešel zpět k mámě. Ano, tak prostě. Po třech dnech jsem to nevydržela a vzala ho zpátky. A opět stejná pohádka. Nechce mi dát ani korunu na cokoli. A já už jsem hrozně vyčerpaná. Ráda bych někdy utratila peníze jen za nějaké ženské radosti, ale žádné mi nezbývají vše padne na rodinu. Co mám dělat? Rozvést se? Opravdu se nikdy nezmění?
Možná je ta nejcennější lekce, že opravdová nezávislost neznamená nést všechno sama, ale také si umět říct o partnerství a rovnováhu. Někdy je potřeba být silná nejen za sebe, ale i za svůj životní klid a štěstí.
