Tahle situace je u nás dost běžná. Oženil jsem se ve dvaceti pěti letech. O rok později se nám narodila dcera Markéta. Všechno mezi námi zprvu klapalo. Až časem se ale manželka začala na mě dívat jako na lenocha. Prý jsem byl doma na rodičovské dovolené a nic jsem pořádně nedělal, později jsem měl menší výplatu, i když jsem přinesl jen o trochu méně peněz než ona.
Říká se, že po svatbě se pozná, jaký vliv má tchyně na svého syna. Měl jsem to tušit už od začátku. Jenže jsem byl slepý a hluchý.
Moje žena věčně poukazovala na svou matku, která je pro ni vzorem. Pracovala na zahradě, vedla účetnictví, starala se o dva potomky prostě všechno zvládala levou zadní. Ale co já? Musel jsem dělat na směny, naplno.
Snažil jsem se být jako tchyně. Pomáhal jsem v domácnosti, kolem skleníku, uklízel jsem. Když Markéta začala chodit do školy, dělali jsme spolu úkoly, jak to jen šlo. Ale starostí přibývalo. V práci je toho hromada za malý plat. Bral jsem přesčasy. Musel jsem to vydržet. Byl jsem na manželce stále závislý. Ona si mě dobírala a já dělal, že to neslyším. Nechtěl jsem být rozvedený a připravit tak dceru o tátu.
Ale každej přece ví, že čím víc toho druhým dovolíte, tím víc vám začnou skákat po hlavě. Vysvětloval jsem manželce, jak jsem unavený z práce a že už to dál nezvládám. Řekla mi, že když je to tak, bude mi dávat jen tolik ze svého platu, kolik dávám já, zbytek si nechá pro sebe. Prý je to fér. Náš vztah už byl na vlásku, a pak… se to zlomilo.
Došlo mi, že takhle to dál nejde. Měl jsem už dost jejích narážek, poučování a věčných srovnávání s její matkou. Když mi řekla, že jestli si nenajdu pořádnou práci, přestěhuje se zpátky k matce, chytl jsem se toho. Ale trvalo mi celé tři roky, než jsem ji k té tchyni opravdu poslal. Sehnal jsem si novou práci díky kamarádovi, mnohem líp placenou. Nerad bych rozebíral, čím jsem si tehdy musel projít. Rozvedli jsme se! Začali jsme dělit majetek, měnili jsme byty, hádali jsme se.
A teď žiju v klidu. S Markétou máme pohodu, jsem spokojený a šťastný bez ženy.
Mám svůj byt, oblíbené zaměstnání. Není to žádné terno, ale mám vše potřebné. Jen moje rodina mi pořád dohazuje nějaké známosti. Někteří si myslí, že jako rozvedený musím být automaticky nešťastný. Prý mě může zachránit jen nějaká další žena. Ale k čemu by mi to bylo? Jednu jsem už měl… Asi bych měl nosit cedulku: Mladý, šikovný, nemám zájem o vztah, jsem spokojený s Markétou. Další svatba by mohla všechno jen zkomplikovat. A bývalá? Ta je teď taky šťastná u své maminky.
Z celé téhle životní kapitoly jsem si odnesl hlavní ponaučení: nikdy nenech druhé, aby si na tvé dobré srdce sedli jako na lavici v čekárně. Štěstí si člověk musí najít sám.
