Udělala jsem spoustu chyb v životě, ale ta největší z nich stále žije vedle mě nevím, co s tím dělat. Bylo mi pětadvacet, když jsem se vdala za nějakého kluka jménem Václav. O dva roky starší než já. V té době mi přišel skoro jako pohádkový princ, co přijel z Prahy na bílém koni.
Nosil mi každou chvíli květiny, dával dárky, tahal mi těžká zavazadla, nikdy jsme se nehádali a vždycky jsme vyřešili každou drobnost v klidu. Před svatbou jsme nikdy nebydleli spolu. Ani on, ani já jsme nebyli příznivci předmanželského bydlení, vypadalo nám to lehkomyslně. Pak jsme se prostě vzali. Maminka a tatínek mi dali koruny na svatbu, ale ta částka zdaleka nestačila na naše vlastní bydlení. Ani jsem moc nechtěla pronajímat. Proč platit cizímu strýci nájem a poslouchat jeho řeči, jak si žijeme? Nakonec Václavova maminka navrhla, že bychom mohli bydlet u ní měla dvoupokojový byt v Brně, stejně tam bylo plno místa a občas se nudila. Tak proč ne, řekla jsem si.
Souhlasila jsem bez velkého rozmyslu. Václavova maminka působila mile, a tak nebylo těžké najít společnou řeč. Jenže hned jak jsem se provdala za Václava a nastěhovala se k tchyni, zjistila jsem mnohem víc o svém muži. Ukázalo se, že pro ni pořád zůstává malým klukem. Když žil doma, nedělal vůbec nic, skoro jako by ani nebyl dospělý mama mu prala spodky i ponožky, a to mu bylo dvacet sedm! Přiznejte si, to je přece divné.
Veškerý Václavův den spočíval v tom, že šel do práce a dělal svoje. A zrovna nebylo zvláštní, že od chvíle, co jsme začali bydlet spolu, přešla veškerá odpovědnost na mě. Teď jsem musela vařit pro všechny, uklízet, vyprat, vyžehlit. Potřebovala jsem to? To sotva. Tchyně mi do vaření ani povinností moc nekecala, do kuchyně nechodila, když jsem vařila. Ale fakt, že nebyla ochotná ani trochu pomoct, mi dával pocit, že jsem u nich načas jen jako služka.
A pak mě čekaly ještě bizarnější věci. Jednou začala hořet zásuvka, uhasila jsem ji, ale když jsem Václava poprosila, aby vyměnil starou za novou, koukal na mě jako by řešil obtížnou rovnici z matematiky. Ukázalo se, že Václav netuší, jak se mění zásuvka. Když jsme potřebovali vyměnit žárovku, stáhl se pryč a prohlásil, že na to nebude sahat. Tak jsem přistavila židli a vyměnila ji sama. Vlastně, ukázalo se, že Václav neumí vůbec nic. Dobře, ne každý je domácí kutil. Ale on nechtěl ani nic učit proč, když může pozvat opraváře a zaplatit mu pár korun? No jo, jenže Václav rozhodně nevydělává statisíce, aby mohl platit všem kolem a nic nedělat.
Nejvíc mě vytáčelo, když tchyně neustále oslovovala svého dospělého syna, jako by byl sedmiletý kluk, a on jí ustrašeně odpovídal maminko.
Vašku, máš čisté ponožky, převlékl sis trenky? Vašku, umyl ses pořádně? Když jsem to poslouchala, měla jsem pocit, že se mi zdá sen, ze kterého se chci probudit. Dospělý chlap a jeho máma mu připomíná, jestli si převlékl spodky!
Prostě, vážně bych se ráda rozvedla. Ale co potom? Nemám svůj byt, a peníze, které mi dali rodiče, jsou pryč. A hlavně už nechci dál trpět tenhle sen bez konce. Kolik ještě vydržím v tomhle zvláštním tichu?
