Hele, asi se mi kvůli tomu strhne mezi mými sledujícími pěkný poprask. Upřímně, až se stydím za to, co mi prolétává hlavou, ale prostě to ze sebe nedostanu. Jakmile si jen představím, co nás doma v dohledné době čeká, mám chuť se rozbrečet. Přijde mi, že už začínám být fakt dost na dně. Jsme s manželem svoji přes dvanáct let, oba makáme a máme doma dvě děti.
Moje tchyně už dlouho není v dobrém stavu. Trpí artrózou a cukrovkou. Navíc má dost nadváhu, takže každý pohyb po bytě je pro ni utrpení. Bydlí úplně sama, což jí každodenní život fakt komplikuje. Je pro ni problém se obstarat, něco si uvařit, uklidit… Proto ji s manželem každý týden zásobujeme nákupem, já jí doma vytřu, navařím jídlo na celý týden a občas jí asistuju i v koupelně. Už jsme si zvykli, že každý víkend běháme k ní. Jasně, někdy to kvůli práci prostě nejde, ale to je spíš výjimka.
Upřímně mám svou tchyni moc ráda. Vychovala si sama syna, pořádně si s ním užila, a na svou radost rezignovala zůstala sama ve čtyřiceti pěti letech, když ovdověla, a už se nevdala. Navíc nám dlouhá léta finančně pomáhala. Právě díky ní jsme splatili veškerou hypotéku a netáhli jsme se v dluzích. Takže se nikdy neobrátila zády ani k nám, a já jí nikdy pomoc neodmítnu.
Jenže manžel mi nedávno řekl, že po Novém roce se k nám jeho mamka přestěhuje. Prý to pro nás bude jednodušší nebudeme za ní muset jezdit a péče bude snadnější. On tím bude mít vyřešený klid na duši.
Já ho sice chápu, ale už vidím, jak se nám život převrátí vzhůru nohama. Máme třípokojový byt tady v Brně. Jeden pokoj máme s manželem, a každé dítě má svůj Lucka a Eliška. Jestli se k nám tchyně nastěhuje, někdo z holek přijde o svůj pokoj. Už je vidím, jak se budou hádat, protože každá potřebuje aspoň trochu soukromí. Stydím se to vůbec vyslovit, ale mám pocit, že se na tchyni začínám dívat jako na zátěž. Co bys dělala na mém místě ty? Napiš mi, fakt by mě zajímal tvůj pohledA pak jsem si uvědomila, že i když se nám život otočí naruby, možná máme šanci proměnit tuhle změnu v něco dobrého. Koneckonců, není to o pokoji navíc nebo jiném režimu dne. Je to o tom, že každý z nás jednou potřebuje něčí pomocnou ruku. Tchyně mi to už tolikrát dokázala, když jsme my sami byli na dně. Možná teď nastal čas, abych to vrátila.
Sedla jsem si s holkama a všechno jim po pravdě pověděla. Lucka nejdřív nadávala, Eliška mlčela. Nakonec začaly vymýšlet, jak by mohly pokoj sdílet a kam si pověsí obrázky. Ani já sama nevím, jestli nás čekají samé hezké dny. Ale když přišla manželova máma, sedla jsem si vedle ní, pohladila ji po ruce a prostě jsme chvíli jen tak mlčely.
Bylo mi najednou lehčeji. Večer jsem na chvíli otevřela okno do tiché tmy a nadechla se hluboko. Třeba to nebude lehké, ale jsme rodina. A na tom přece záleží nejvíc.
