Manžel, 45 let, zapomněl na moje narozeniny 27. 2. a přesně v ten den odjel na ryby s kamarády: v jeho nepřítomnosti jsem připravila takovou malou pomstu, že teď už si tuhle událost opravdu nikdy nesplete
Můj muž zapomněl na moje narozeniny a navíc v ten samý den odjel chytat ryby s partou. Ne že bych byla překvapená čím blíž k padesátce, tím víc si trénuje svou mužskou paměť: bezchybně ví, kdy se má měnit olej v autě, kdy mají sraz rybáři a kdy berou nejlíp, ale rodinné události mizí z jeho hlavy jak ponožky v pračce.
Rolí krizového manažera v naší domácnosti jsem se zhostila mnohokrát. Naznačovala jsem, lepila lístečky, občas i položila otázku přímo na komoru. Jenže letos jsem chtěla 45. narozeniny oslavit jinak. Bez proseb a opatrných návodů. Po 25 letech manželství jsem docela naivně doufala, že už je aspoň trochu vytrénovaný.
Je pátek ráno a Petr lítá po bytě, shání pruty a batoh.
Lenko, neviděla jsi můj termosku? Kluci už čekají na parkovišti. Jdeme na Berounku, teď je to nejlepší. Vrátím se v neděli, data tam moc nechytím.
Cvrnknul mě do tváře, aniž by se podíval.
Nebuď drahoušku smutná. Kup si něco dobrého.
Dveře cvakly. Přišla jsem ke kalendáři. Den červeně zvýrazněný. Moje narozeniny. On nejen že zapomněl, on si vybral právě tenhle den jako ideální pro odjezd.
Napřed mě to zabolelo. Potom mě to uvnitř nějak ochladilo a přeplo do klidu. V hlavě se mi narodila pěkně škodolibá myšlenka, jak toho svého pana Rybáře přivést k rozumu. A jak jsem vymyslela, tak jsem provedla čekal ho doma menší dáreček, že už mi narozeniny nikdy nesplete.
A co jsem vlastně podnikla? To hned vysvětlím.
Petr měl malý poklad. Nedotknutelnou rezervu spořil na nový motor do lodě. Peníze měl v sejfu. Kombinaci jsem znala, protože jeho úžasná paměť občas lehce zakolísala.
Bylo tam fakt dost skoro tři sta tisíc korun. Sáhla jsem po nich a rozhodla.
Tenhle víkend byl ve znamení zakázaného ovoce. Objednala jsem si catering, pozvala kamarádky, ozdobila byt květinami. Hudba, smích, šampaňské teklo proudem. Druhý den večeře v restauraci s výhledem na Prahu. Pak wellness.
A na závěr brož, po které jsem půl roku tajně toužila, ale pořád jsem kupování odkládala kvůli našim společným plánům.
V neděli večer se otevřely dveře. Petr přišel spokojený, držel v ruce kbelík ryb.
Tak co, vítej úlovek! Bylo to parádní!
Vkročil do obýváku a ztuhl. Na stole prázdné lahve, v rohu košíky s květinami, na pohovce tašky z těch nejdražších obchodů.
Co se to tu dělo? Měli jsme návštěvu?
Měli, odpověděla jsem klidně. Měla jsem narozeniny. Čtyřicet pět. Vzpomněl sis?
Petr zamrznul na místě, pak jen tiše vydechl.
Sakra… Leni, fakt jsem zapomněl. Byl jsem úplně mimo. Rozumíš mi, že jo?
Rozumím, skočila jsem mu do řeči. Proto jsem se rozhodla, že se nebudu trápit. Všechno jsem si zorganizovala sama. I dárek jsem si vybrala bez tebe.
Jeho zrak zalétl ke dveřím pracovny. Sejf byl povytažený. Zbledl a běžel tam. Za chvíli se vrátil s očima jako kasíno v Las Vegas po půlnoci.
Kde jsou peníze? Řekni mi, kde jsou moje úspory?
Tady, mávla jsem po místnosti rukou.
Ty jsi to všechno utratila? To byl přece motor! Dva roky jsem šetřil!
A já dvaadvacet let dělala kompromisy, odpověděla jsem tiše, ale pevně. Zapomněl jsi na moje narozeniny. Tak jsem to udělala tak, abys je už nezapomněl.
Sedl si na gauč a chvíli hleděl střídavě do kýble s rybami, na otevřený sejf a na mě. Hádka to být nemohla, peníze byly přece společné.
Ryby tentokrát čistil v naprosté tichosti.
Půl roku uteklo. Na motor šetří znova. Ale na mobilu mu teď pípá upozornění měsíc, týden i den před každou důležitou událostí. Občas je zkušenost dražší než brož. Ale tohle už si fakt zapamatoval na celý život.
