Vzpomínám si na svého bývalého přítele, který mě skrýval před svými kamarády, protože podle něj jsem nepatřila do jeho světa. Věděla jsem to už od začátku, ale přesto jsem zůstala. Pocházel z bohaté rodiny v malém českém městě jeho otec byl známý podnikatel, matka byla doma, bydleli v prostorné vile a jezdili novým autem. Já jsem žila v běžné části Prahy, pracovala jsem jako pokladní v supermarketu a pomáhala mamince s placením účtů.
Seznámili jsme se v kavárně, kam jsem chodila na kávu před směnou. On mi začal volat, psát, zval mě na schůzky. Ze začátku bylo vše hezké, ale něco bylo zvláštního. Nikdy mě nevzal na místa, kde se scházeli jeho přátelé. Vždy volil vzdálená nebo nenápadná místa, kde nás nikdo neznal. Když jsme šli centrem města a potkala jsem známého, okamžitě pustil mou ruku a řekl: Pojďme tudy. Když jsem se ho ptala proč, odpovídal: Moji kamarádi jsou hodně kritičtí, nechci, aby se o nás povídalo. Polkla jsem tuhle výmluvu.
Pravá chvíle, kdy jsem pochopila, přišla na jedné oslavě. Pozval mě, oblékla jsem si pěkné, ale skromné šaty. Jakmile jsme vešli, pošeptal mi: Zůstaň tady u baru, pozdravím pár lidí. Uběhlo dvacet minut. Pak čtyřicet. Viděla jsem ho z dálky, jak se směje, fotí, objímá hosty. Nezmínil mě jediné osoby. Když jsem přišla blíž, položil ruku přede mě: Počkej venku chvíli. Venku mi řekl: Dnes tu jsou významní lidé, nechci žádné komplikace.
Časem začal pronášet komentáře, které bolely čím dál víc. Říkal, že mluvím příliš obyčejně, že bych měla změnit styl oblékání, že nebude dávat naše fotky na sociální sítě, protože jeho rodina je rezervovaná. Nikdy mě nevzal k sobě domů. Nikdy jsem nepoznala jeho rodiče. Na narozeniny mé mámy odmítal přijít vymlouval se na práci, auto nebo únavu. Ale když měl akci ve svém okruhu, zmizel na celý víkend.
Jednou jsem se ho zeptala přímo: Stydíš se být se mnou? Mlčel pár vteřin a odpověděl: Není to stud jsme prostě z různých světů. Ty jsi fajn člověk, ale moji kamarádi jsou na jiné úrovni. Nechci, aby mě soudili. Ta věta ve mně něco zlomila. Zeptala jsem se: A ty mě můžeš soudit? Jen pokrčil rameny.
Nejhorší bylo, když jsem v jeho profilu viděla fotky s kolegyní dcerou známého advokáta z města. Restaurace, drahé akce, úsměvy, označování. S ní se chlubil, pózoval. O mně ani slovo. Když jsem se ptala, řekl, že je jen kamarádka. Pohádali jsme se vážně. Řekla jsem, že nebudu tajná přítelkyně. On mi na to: Jestli ti to takhle nevyhovuje, tak končíme.
Tak jsme se rozešli tam. Šla jsem sama několik ulic a plakala. O týden později už byl s tou ženou oficiálně. Já dál chodila do práce, sledovala jeho fotky v drahých hadrech, na cestách a večeřích. Nikdy se mi neomluvil. Nikdy nepřiznal, že mi ublížil.
Dnes vím, že celý ten rok jsem byla tou, kterou nikdo neměl vidět. Tou, která mohla existovat pouze za zavřenými dveřmi. Tou, která nestačila na společnou fotku. A to se z paměti nevymazává snadno.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
