Můj bývalý přítel mě schovával před svými kamarády, protože prý nejsem na jeho úrovni.
Věděla jsem to od začátku, ale stejně jsem zůstala.
Pocházel z bohaté rodiny z menšího města jeho táta byl velký podnikatel, máma nemusela chodit do práce, bydleli ve velké vile a jezdili autem novějším než je moje budoucnost.
Já žila v obyčejném paneláku v okrajové části Ostravy, pracovala jsem jako pokladní v supermarketu a pomáhala mámě s účty.
Seznámili jsme se v kavárně u Masarykova náměstí, kde jsem si ráno před směnou kupovala kafe.
Začal mi psát, volat, zve mě na rande.
Ze začátku to bylo romantické, i když mírně podezřelé.
Nikdy mě nevzal tam, kde se schází s kamarády.
Vždycky strategicky vybíral kavárny za roh od náměstí a restaurace na druhém konci města, kde na nás ani prodavačka rohlíků nenarazí.
Když jsme šli po Zámecké ulici a potkala jsem známé, okamžitě mi pustil ruku a šeptal: Hele, pojď tudy bokem. Když jsem se ptala proč, řekl: Moji kámoši jsou dost kritičtí, nechci řešit kecy. Vzala jsem to, no.
Poprvé, kdy mi to došlo úplně naplno, bylo na jedné oslavě.
Pozval mě, tak jsem si koupila jednoduché, slušné šaty a doufala, že tentokrát mě představí.
Ale jakmile jsme přišli, začal: Zůstaň tady u baru, já jenom pozdravím pár lidí. A tak jsem tam stála, pět minut, pak patnáct nakonec čtyřicet.
Sledovala jsem ho zdálky, jak se směje, objímá ostatní a fotí selfie na Instagram beze mě, samozřejmě.
Když jsem přišla blíž, hned přede mě strčil ruku a špitl: Počkej chvilku venku. Venku mi povídá: Víš, jsou tu důležití lidi, nechci trapas. Došlo mi to asi jsem ten trapas já.
Postupně začal pouštět další špeky, co bodaly do duše.
Prý mluvím moc obyčejně, že bych se měla lépe oblékat, že si mě nedá na Facebook, protože rodina je uzavřená.
Do jeho baráku jsem se nikdy nedostala, rodiče jsem samozřejmě nezahlédla ani koutkem oka.
Na oslavu máminých narozenin měl vždycky náhlou angínu, službu v práci nebo rozbitou Fabii.
Zato při jejich akci zmizel na celý víkend a já byla maximum tak v Messengeru.
Jednoho krásného dne už mi došla trpělivost: Stydíš se za mě? Ticho.
Pak: Nejde o stud.
Prostě máme jiný svět.
Ty jsi fajn holka, ale moji přátelé jsou jinde.
Nechci, aby mě někdo soudil. Tím ve mně něco definitivně prasklo.
Řekla jsem: A ty mě hodnotit můžeš? Jen pokrčil rameny.
Klasika.
Největší rána přilétla, když jsem v jeho profilu viděla fotky s kolegyní dcerou slavného ostravského právníka.
Restaurace, gala večery, hashtag #něcojiného, široké úsměvy a pyšné pózy.
S ní se chlubil všude, mě v životě na fotce neuvidíte.
Když jsem se na to zeptala, řekl, že je to jen kamarádka.
Hádat jsme se mohli klidně celou noc.
Prohlásil, že jestli se mi to nelíbí, máme to mezi sebou utnout.
A tak jsme to skutečně ukončili.
Odešla jsem sama pár ulic, brečela na zastávce u tramvaje a říkala si, že líp už nebude.
Za týden už byla jeho nová láska ofiko lajkoval ji pod každou fotkou a já pořád vozila košík v supermarketu.
Omluvu jsem nikdy neslyšela.
A že přizná, jak moc to bolelo?
Zapomeň.
Dnes už vím, že jsem rok a něco byla ta holka, co má být raději zavřená doma, ideálně skrytá pod postelí.
Ta, kterou rozhodně nevezmete na společnou fotku, protože by se nehodila.
A ono to člověku zůstane v hlavě, ani kdyby vypil litry ostravského piva.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
