Můj bývalý mi dlouho nedal ani korunu na naše děti, ale náhodou jsem ho zahlédla, jak kupuje drahé boty svým nevlastním dětem. Rozhodla jsem se, že mu to vrátím
Byla jsem v obchodním centru v Praze, právě jsem se procházela se svými dvěma dětmi, když jsem ho spatřila. Bývalého. Toho, který měsíce tvrdil, že má finanční problémy, kdykoliv jsem ho prosila o peníze na školní pomůcky nebo nové boty pro děti.
A teď tam byl v nejluxusnějším obchodě s obuví, se svými dvěma nevlastními dětmi, vybíral jim značkové tenisky, jakoby byl nějaký milionář.
Srdce mi začalo bít rychleji, ale místo abych udělala scénu, jsem se zhluboka nadechla a řekla si: Tohle mu neprojde.
Pomalu jsem se k němu přiblížila, děti pevně držely mě za ruce, právě když byl zabraný do telefonu, zatímco jeho nevlastní děti si zkoušely drahé boty Adidas. Prodavačka sklízela krabice.
Promiňte, slečno řekla jsem nejsympatičtějším hlasem máte tyhle modely ve velikosti 32 a 35?
Prodavačka mě zmateně pozorovala.
Samozřejmě. Pro?
Pro moje děti odpověděla jsem a hlasem, který už slyšeli všichni okolo, dodala: Manžel všechno zaplatí najednou, že, drahý?
Bývalý pomalu odtrhl oči od telefonu, jako by ho zasáhl blesk. Jeho výraz byl nepopsatelný.
Cože? začal říkat, ale už jsem usazovala své děti, aby si vyzkoušely boty.
Ano, všechno platí on řekla jsem klidně prodavačce. Jsme smíšená rodina, rozumíte. Tyto jsou jeho nevlastní děti, a toto naše. On vždy chce, aby děti byly spravedlivě, že, miláčku?
Bývalý zrudl jako rajče. Otevřel ústa, že začne protestovat, ale prodavačka už nesla další krabice. Mrkla jsem na něj.
Perfektně jim sedí, slečno. Bereme je.
V tu chvíli jsem na regálu zahlédla úžasné sportovní boty, korálové barvy. Přesně můj styl.
Prosím vás, mohla bych ještě požádat o ty korálové, velikost 38?
Pro paní? zeptala se prodavačka.
Ano, pro mě řekla jsem, zatímco jsem si je obouvala. Jsou nádherné. Máte ještě ty elegantní černé? Potřebuji nějaké na práci.
Ještě něco?! vyhrkl bývalý tiše.
Drahoušku, nebuď lakomý pronesla jsem laskavě. Potřebuji pohodlné boty do práce a ty sportovní, abych mohla brát děti do parku. Kolikrát jsem ti říkala, že si potřebuji koupit nové?
Chudák prodavačka jen pokyvovala a zapisovala vše, netušíc, jakou rodinnou tragikomedii právě sleduje.
Výborně, tedy celkem osm párů řekla a začala počítat cenu na kalkulačce.
Postavila jsem se, dala polibek svým dětem a přistoupila blíž k bývalému.
Dobrá, miláčku, já jdu ještě nakoupit. Děti nechám u tebe, přivedeš mi je pak domů, ano?
Než mohl cokoliv komentovat, vzala jsem si tašky s botami pro sebe i pro děti a klidně jsem odešla směrem k východu, cítila jsem se jako královna.
Poslední, co jsem slyšela, byl hlas prodavačky:
To bude 5 000 korun. Hotově nebo kartou, pane?
Na parkovišti jsem se už smála nahlas. Jeho výraz byl nezapomenutelný. Podívala jsem se na svoje nové boty v tašce a pomyslela si: Boží spravedlnost.
Večer, když přivedl děti (samozřejmě o půl hodiny později), jeho tvář byla směs rozhořčení a rezignace. Nevlastní děti chyběly.
Tohle, co jsi udělala, bylo začal.
Co? přerušila jsem ho nevinně. Že si naše děti zaslouží nové boty? Nemáš zač, drahý. To je to nejmenší, co jsi mohl udělat.
Chvíli mlčel, pak zakroutil hlavou.
Osm párů OSM. Ty opravdu potřebuješ dva?
Nikdy nevíš, kdy budou pohodlné boty potřeba. Navíc kolik měsíců mi dlužíš alimenty? Ber to jako zálohu.
Jsi blázen.
Ne, jsem jen unavená řekla jsem. A rozdíl je v tom, že teď mám i kvalitní obutí.
Otočil se a odcházel, ale než nastoupil do auta, slyšela jsem, jak si brblá pod vousy:
Osm párů to mě vyjde dráž než platit alimenty
Správně, génius, pomyslela jsem si, když jsem zavírala dveře.
Děti se ke mně rozběhly a objaly mě radostně s novými botami. Já si ten večer obula korálové na procházku a cítila jsem se skvěle.
Možná jsem nejednala správně. Ale nelituji. A co bys udělal/a ty na mém místě?
Možná není správné oplácet stejnou mincí, ale někdy je dobré dát lidem ochutnat vlastní medicínu. Spravedlnost si je třeba občas vzít do vlastních rukou zejména když jde o děti.
