Kdesi v podivném, mlhavém snu procházejí moje nohy lesklou dlažbou obchodního centra. Držím za ruku dvě děti, jejich jména resonují jako Vojta a Barbora, a najednou ve vitríně spatřím postavu svého bývalého muže Ondřej. Právě ten Ondřej, který už měsíce nedal ani korunu na naše děti, když jsem prosila o peníze na školní pantofle či na pastelky, vždy mumlal cosi o finančních nesnázích.
Teď však stojí v nejluxusnějším obchodě s obuví v Praze, rozesmátý a přívětivý, s dvěma dětmi své nové ženy, s očima jako játra a rukama plnými drahých bot značky Adidas. Nemůže být snad skutečnost, že z jeho peněženky vylétávají tisíce korun na cizí děti.
Moje krev začíná bublat jak horký borůvkový džem. Místo výbuchu si ale představuji, že se nadechnu vzduchu, který voní po všem, co kdy bylo vyřčeno v tichu rodinné kuchyně: To nenechám bez odezvy.
Pomalým krokem se sunu blíž, děti mě svírají za ruce, jeho pohled v telefonu nevidí nic. Děti cizí ženy zakoušejí boty tak drahé, že by mohly být vyrobené z čokolády. Prodavačka skládá krabice na hromadu jako podivné kostky.
Promiňte, usměju se na prodavačku, která má jmenovku s nápisem Iveta, máte tyhle boty ve velikosti třicet dva a třicet pět?
Iveta se tváří nejistě.
Samozřejmě. Pro?
Pro mé děti. Odpovím a pak, s hlasem stoupajícím jako mlha nad Vltavou, Můj manžel vše zaplatí. Že, milý Ondřeji?
Ondřej se odtrhne od obrazovky, jako by ho zasáhl proud z tramvaje. Jeho oči visí na mé větě; jen se třese.
Cože? začne, ale já už usazuji svoje děti, a prodavačka podává krabice.
Ano, on platí vše, říkám klidně na prodavačku. Jsme smíšená rodina. Tohle jsou jeho nevlastní děti, a tady ty jsou naše. Ondřej vždy trvá na rovném přístupu že, miláčku?
Ondřej rudý jak červený nos klauna, nadýchne se k protestu, ale prodavačka nese další krabice. Mrknu na něj.
Vypadají úžasně, Iveto. Bereme je.
V té chvíli můj zrak padne na korálové tenisky na nejvyšší polici úplný sen snů.
Iveto, mohu ještě ty korálové, velikost třicet osm?
Pro Vás? ptá se rozpačitě.
Ano, pro mě. Vklouznu do nich jako do pohádky. Och, perfektní. Mohu ještě ty černé elegantní? Potřebuji je do práce.
JEŠTĚ? vydechne Ondřej.
Nebuď skoupý, miláčku, šeptám. Potřebuji pohodlné boty, když vodím děti do parku. A sportovní vždy říkám, že potřebuju nové, pamatuješ?
Prodavačka, v krajině snových surreálností, se jen usmívá.
Skvělé, to máme osm párů, říká, s kalkulačkou ke svému ušímu jako zbraň fantazie.
Líbám děti a sklouznu blíž k Ondřejovi.
Dobře, miláčku, musím ještě nakoupit. Děti jsou s tebou, souhlasíš? Pošleš je domů.
A než stihne cokoli, vezmu tašku s botami svých dětí i svými a mizím ven, cítím se jako královna ponořená v zářivém světle.
Poslední zvuk: Činí to pět set. Hotově nebo kartou, pane?
Venku, kde vzduch voní tramvajemi, rozesměju se tak, že zvuk se rozléhá po parkovišti. Pohled na nové boty v tašce. Spravedlnost boží, pomyslím si.
Večer, když Ondřej přivádí děti (samozřejmě o půl hodiny později), tvář mezi rozhořčením a rezignací, bez nevlastních dětí.
Co jsi to udělala začne.
Co? přeruším ho s nevinným pohledem. Že jsem se postarala, aby i TVÉ děti měly nové boty? Rádo se stalo, miláčku.
Ondřej mlčí, pokrčí hlavou, mumlá.
Osm párů OSM. Fakt potřebuješ dva?
Nikdy nevíš, kdy potřebuješ pohodlné tenisky, Ondřej. A kolik měsíců dlužíš alimenty? Ber to jako zálohu.
Jsi blázen.
Ne. Jen unavená. Je v tom rozdíl. A teď i dobře obutá.
Otočí se, a než nasedne do auta, slyším ho mumlat:
Osm párů To bude dražší než platit alimenty
Přesně tak, génius, pomyslím si a zavírám dveře.
Děti přiběhnou, objímají mě, v nových teniskách září jako světélka ve snu. Já nazouvám korálové a jdu na večerní procházku po Karlově mostě, cítím se silná, zvláštní a téměř skutečná.
Bylo to špatné? Možná.
Lituji? Ani vteřinu.
A ty, co bys udělal/a na mém místě?
