Naše rodina byla složená z mých rodičů, mého mladšího bratra Petra a mě. Když Petr odešel do Prahy, rozhodla jsem se zůstat s rodiči v našem domě na Moravě. Nakonec jsem se vdala, Petr se také oženil a stal se hrdým otcem dvou dcer. Navzdory tomu, že žil daleko, občas nás přijel navštívit, a když jeho starší dcera, Tereza, dospěla, začala k nám jezdit sama. Vždy jsem se těšila na její návštěvy a snažila jsem se udělat vše proto, aby se u nás cítila jako doma.
Jednoho dne, při její návštěvě, jsme spolu dlouho rozmlouvaly a já jsem se jí svěřila s obavou, jak je na rodiče finančně těžké zajišťovat vše potřebné. Chtěla jsem se jí svěřit, přece jen byla má neteř. Povídaly jsme si až do noci a ráno mě překvapila místo dárku mi podala obálku s korunami, trvala na tom, že nám chce pomoct. Nejprve jsem to rezolutně odmítla, ale Tereza nepovolila, a nakonec jsem ten její laskavý dar přijala s dojetím.
Když odjela, Petr mi zavolal. Byl rozzlobený a naléhavě se ptal, jestli vím, co dělám, když přijímám peníze od jeho dcery. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem od Terezy nic nežádala, že to byla opravdu její vlastní vůle nás podpořit, ale vše, co jsem řekla, prošlo kolem něj. Obvinil mě, že zneužívám její dobroty, a projevil zklamání, že jsem raději nepožádala jeho, místo toho.
Byla jsem z toho plná smíšených pocitů; cítila jsem zmatek i vinu, a proto jsem okamžitě na jeho účet poslala dvojnásobek částky zpět jako gesto smíření. Bojím se, že to byla poslední kapka od té doby jsme spolu s Petrem nemluvili. V duchu jsem se snažila představit si, jak bych jednala, kdybych byla v jeho kůži, a přesto jsem měla pocit, že jsme jeden druhému tak vzdáleni jako nikdy předtím. Celá tahle situace ve mně zanechala rozporuplné city a bolestné odcizení vůči vlastnímu bratrovi.
