Poslední tři měsíce řeším se svým bratrem spor přes soud kvůli naší mamince. Od té doby, co dostala mrtvici, není zcela soběstačná. Zapomíná věci, ztrácí se, nedokáže se sama o sebe postarat. Vyžaduje neustálou péči. Všechno zůstalo na mně. Připadám si, jako bych měl doma malé dítě. Mám vlastní práci, byt, rodinu. Jak se z téhle situace můžu vymanit? Navrhl jsem, že bychom dali maminku do domova důchodců, ale bratr Jan byl vzteklý a obvinil mě, že se k ní chovám bezcitně. Ani ji ale nechce vzít k sobě. A přitom bydlí u své ženy v Praze.
Dřív jsme byli taková obyčejná, soudržná rodina. Čtyři lidi naši rodiče, já a Jan. Narodil jsem se o rok dřív než Jan. Rodiče nás měli v pozdějším věku. Já mám dnes 36 let, bratr 35, maminka je jí 72. Než zemřel táta, bylo všechno v pořádku.
Pak odešel Jan do Brna na vysokou a už tam zůstal. Oženil se, usadil se. Já jsem se vrátil do rodného Jihlavy a tady zůstali. Ze začátku jsem bydlel u rodičů, ale když jsem se oženil, s manželkou jsme si pronajali byt. Plánovali jsme našetřit na vlastní a pak pořídit děti. To byly sny.
Před dvěma lety nám odešel táta. Mamka se uzavřela do sebe, byla osamělá a začalo jí být smutno. Stárla před očima. Dostala zdravotní problémy, a před šesti měsíci přišla mrtvice. Myslel jsem, že to nezvládne. Nejprve skoro nemluvila, levou ruku a nohu měla nehybnou. Později se stav zlepšil, ale její mysl už byla jiná.
Doktoři mi řekli, že změny jsou trvalé. Musel jsem převzít péči o maminku. S manželkou jsme se přestěhovali k ní do bytu. Změnil jsem práci, začal dělat na volné noze, abych mohl být pořád doma. Máma nemůže být sama. Jakmile se jí zlepší pohyblivost, stejně to není lehčí.
Motá se, ztrácí se, musíme za ní běhat. Občas pláče, že má pocit, že někde na ní čeká táta Je to tragikomické. Nespím už pořádně několik měsíců. Bojím se, že se ztratí. Práce mi taky nejde nemohu se soustředit na nic pořádně. Manželka mi navrhla domov důchodců.
Je to dost drahé, ale když se snažíme, našetříme dost peněz na úhradu. Manželka mi říká: máš přece bratra. Ať taky pomůže, je to spravedlivé.
Dlouho jsem váhal. Ale je to jediná možnost. Jak dlouho to takhle vydržím? Tam bude mít pořádně profesionální péči, zdravotní asistenci i společnost. Byli jsme se tam i podívat, všechno jsme zjistili. Cenu závratných dvacet tisíc korun měsíčně ale co jiného dělat?
Zavolal jsem tedy bratrovi a popsal situaci otevřeně. Doufal jsem, že už má rozum a pochopí skutečnost. Ale místo toho se rozčilil.
Zbláznil ses? Jak můžeš dát vlastní matku do domova pro seniory? Vždyť ona tam nikoho nezná! Co když se k ní budou chovat špatně? Jsi bezcitný! křičel Jan do telefonu. Chceš se jí jen zbavit!
Snažil jsem se mu vysvětlit svou pozici, ale neposlouchal. Tak jsem dál zůstal u mamky. Jenže postupně mi začalo docházet, že už nemám sílu. Mluvil jsem s Janem znova, ale nic se nezměnilo.
Nechtěl bych mamince udělat něco zlého. Celý život se o nás starala. My jsme nikdy nebyli v dětském domově, vyrůstali jsme doma a nikdy si nestěžovala, že to je moc těžké.
Oba jí to dlužíme. Proč se ale musím starat jen já? Pokud se ti nelíbí co navrhuju, vezmi si mamku k sobě. Ukaž tu svoji dobročinnost.
Vždyť bydlím u Jitky, v jejím bytě. Jak bych jí mohl říct, že bude pečovat o tchyni? Takže můj manžel pomáhá, ale tvoje manželka nemůže? Vy bydlíte s mamkou, tak je to vaše starost.
Řekl jsem mu, že bych klidně odešel. Nechtěl to slyšet. On ani jeho žena s maminkou nechtějí bydlet. Prý je moc zaměstnaný. Podle něj se chci jen zbavit odpovědnosti.
Připadám si jak v pasti. Na jednu stranu vím, že domov důchodců je řešení. Všichni by jsme měli lehčí život. Zároveň se bojím pocitu, že zklamu jako syn. Manželka mě podporuje. Říká, že tam se o maminku postará profesionálně. I my máme právo na život.
Dám tomu ještě týden. Pokud Jan nepřijede, rozhodnu se podle svého. Bude to lepší pro všechny. Do domova ji dám. Všichni mají plno řečí, ale jen já vím, jak těžké je starat se o nemocnou. A bratr ať si vymýšlí výmluvy pro přátele mě už jeho postoje nezajímají.
Učí mě to, že i když je rodina důležitá, není fér, aby veškeré břemeno nesl jen jeden z nás. Občas je nezbytné udělat těžké rozhodnutí, abych ochránil nejen mámu, ale i vlastní zdraví a rodinu.
