Poslední tři měsíce mi můj bratr pil krev kvůli naší mamince. Od doby, co prodělala mrtvici, není dvakrát při smyslech. Je ztracená v čase i prostoru, a teď u ní někdo musí být pořád. Upřímně, potřebuje dohled. V podstatě jako kdybych doma měla tříleté dítě. Přitom já mám práci, domácnost, rodinu. Jak z tohohle vycouvat? Navrhla jsem domov důchodců, ale brácha se chytá za hlavu a obviňuje mě z nelidskosti. Ale zároveň si ji k sobě brát rozhodně nechce. Vždyť přece bydlí u manželky v bytě.
Kdysi jsme byli naprosto ukázková rodina. Čtyři lidé, pohoda jazz. Já s bráchou jsme od sebe jen rok já teď mám 36, on 35. Naši se do toho pustili pozdě, byli už v letech. Ale tehdy bylo všechno zalité sluncem, než táta zemřel.
Pak bratr zmizel studovat do Brna a už tam zůstal, našel si ženu, postavil nový život. Já zakořenila tady, v Praze. Ze začátku jsem bydlela u rodičů, ale když jsem se vdala, s manželem jsme utekli do pronajatého bytu. Měli jsme plán koupit si vlastní a pořídit děti. No, krásná teorie.
Jenže před dvěma lety táta odešel a máma šla do kopru. Přestala mít pro co žít, stýskalo se jí. Sešlápla plyn a zestárla přes noc. Začala být nemocná, a půl roku nazpět přišla mrtvice. Mysleli jsme, že už je to hotové. Zázrakem se jí doktoři vytáhli zpátky. Nejdřív skoro nemluvila, ruce nohy neposlouchaly. Pak se zlepšila, ale mozek už nikdy nebude v cajku.
Doktoři nám řekli, že následky už se nikdy nespraví. Takže jsem skončila jako hlavní pečovatelka. S manželem jsme si sbalili věci a nastěhovali se k mámě. Já opustila kancelář a přešla na práci z domova, abych mohla být nablízku. Nemohli jsme ji nechat ani na minutu samotnou. Zpravila se pohybově, ale ne mentálně.
Blábolí, ztrácí se, snaží se utéct ven, a my za ní lítáme po sídlišti. Domů ji nedostanete ani heverem, brečí, prý čeká někde na tátu. Prostě nádhera. Spím jak na trní. Bojím se, že jednou neuhlídám a zmizí. Práce na houby, koncentrace v háji. Muž mi už navrhoval domov. Je to drahé jak čert, říká. Ale když si najdeš klienta, zvládneme to. A taky máš bráchu. Ať přidá ruku k dílu.
Rozmýšlela jsem se dlouho. Jenže jak dlouho to minové pole mělčiny vydržím? V domově jí poskytnou péči a dohled, což já prostě nezvládnu. Byla jsem se tam podívat a nestačila zírat na ten ceník 35 tisíc korun měsíčně! Ale copak mám na výběr?
Tak jsem zvedla telefon a všechno bráchovi vyklopila. Doufala jsem, že se na to bude koukat pragmaticky. No, prd. Udělal hysterickou scénu:
Jsi se zbláznila? Mámu cizím mezi báby a dědky? Copak víš, jak se k ní budou chovat? Jsi bezcitná! Nebo ji chceš jen vystěhovat z bytu? hulákal do telefonu.
Snažila jsem se vysvětlovat, že jde o mámu, že už fakt nemůžu, ale neposlouchal na půl ucha. Od té doby to jede pořád dokola. Cítím, jak mi dochází baterky. Zkusila jsem to znovu stejný výsledek.
Tohle bych mámě nikdy neudělal. Vychovala nás, měli jsme domov, ne ústav. Nikdy si nestěžovala na těžkosti, tak jak tobě může být těžké teď?
Tak ji pojď vzít k sobě, když ti to přijde fér! Vyřiď si laskavost doma, vyletěla jsem.
Já bydlím v bytě svojí ženy! Mám ji přesvědčovat, aby se starala o tchyni?
A to můj muž může pečovat o tchyni, ale tvá žena ne? Uklidni se.
Dopadli jsme na patovou situaci. Navrhla jsem, že odejdu, ať on s manželkou najde řešení. Bratr najednou změkl: Já pořád pracuju, na mámu prostě nemám čas Čím dál víc to vypadalo, že pro něj je hlavní, abych to odtahala já.
Můj život je momentálně noční můra. Na jednu stranu chci mámu dát do domova, všem by to ulevilo, ale zároveň se bojím, že budu za tu nevděčnici. Můj muž říká: V domově bude o ni postaráno, my máme taky nárok na svůj život, ne? A má pravdu.
Tak jsem si dala týden na rozmyšlenou. Pokud brácha nic nevymyslí, pošlu mámu do dobrého domova, kde bude skutečně pod dohledem. Konec. Konec žvanění, rad umělců z gauče i výčitkám svědomí. Kdo nepečoval o své blízké, nemá tušení, co to obnáší. A mému bráškovi ať si dělá pózu před známými, já už na to nemám nervy.
