Hele, nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní příbuzní doženou k tomu, abych odešla z domova. Oni si prostě mysleli, že je mojí povinností živit všechny členy rodiny, kteří to potřebují. Už odmala jsem měla jasno chtěla jsem být programátorkou, protože mě to vážně bavilo. Šla jsem si za svým, dodělala gympl, pak jsem se přestěhovala do Brna na vysokou a fakt jsem v tom udělala pokroky. Prostě jsem dřela a povedlo se sehnala jsem si bez problémů dobře placenou práci v IT za parádní peníze v korunách.
Byla jsem spokojená a svatba mě vůbec nelákala. Cenila jsem si svý nezávislosti a užívala si život na vlastní triko. Navíc jsem pořád podporovala mamku posílala jsem jí peníze každý měsíc a každý rok jsem ji vzala někam na dovolenou. Byla jsem fakt vděčná za to, co pro mě všechno udělala.
Jenže pak se věci začaly měnit, když za mnou mladší brácha pořád chodil pro prachy. Prý si nemůže najít práci. Zpočátku mi to nevadilo, ráda jsem mu pomohla, ale brzy jsem si všimla, že na mě spíš spoléhá a využívá toho, že se ke mně může pořád vracet. To už mi moc v pohodě nepřipadalo, tak jsem si s ním otevřeně promluvila. Řekla jsem mu, že už by se měl probrat, najít si práci a začít si vydělávat sám, místo toho, aby byl pořád závislý na ostatních.
Neměla jsem v úmyslu šetřit pomoc ze sobectví spíš jsem chtěla, aby převzal zodpovědnost sám za sebe a za svoji budoucnost. Jenže když jsem mu řekla ne, mamka mi hned volala a pustila se do mě, že jsem prý sobecká a že jsem na rodinu zapomněla. A tím to neskončilo, některý příbuzný se mnou dokonce přestali mluvit, protože jsem prý nebyla dost loajální. Ta neustálá výčitka mě fakt bolela a nakonec jsem udělala těžký rozhodnutí rozhodla jsem se odstěhovat do zahraničí.
Nelituju toho, protože mám teď super život, slušný výdělek a klid. Ale s rodinou jsem se tímhle krokem odcizila. Stejně se ale snažím mamce pravidelně volat a když něco potřebuje, pomůžu jí, jak jen to jde.
