Můj bratr, Petr, se po dokončení vysoké školy odstěhoval za prací do Brna. Měl v plánu tam zůstat jen rok, trochu ušetřit a pak se vrátit zpátky do Plzně, odkud pocházíme, aby si tu koupil byt. Ale osud se rozhodl jinak. Potkal tam dívku jménem Věra a rozhodli se vzít. Petr tam zůstal a začal nový život.
Nás jeho novomanželka byla pro naši rodinu zcela neznámá. No, shodou okolností jsem byla v době jejich svatby v devátém měsíci těhotenství a každým dnem jsem mohla rodit, takže jsem rozhodla, že nikam nepojedu. Táta nemohl dostat volno v práci, takže na svatbě byla jen naše maminka. Ta se s Věrou blíže nesblížila, prostě ji jen viděla a to bylo všechno. Novomanželé pak odjeli na svatební cestu a mamka se za pár dní vrátila domů. Říkala, že je Věra pohledná, usměvavá a působí mile. Roky plynuly a my Petrův nový život na Moravě znali jen z doslechu.
Ale letos Petr ohlásil, že k nám přijedou s Věrou na návštěvu. Vymyslel pro ně velký letní výlet nejdřív přijedou za námi, pak jedou na svatbu jeho kamarádky, potom mají sraz se spolužáky na gymplu, pak se chtějí setkat s Věřinými rodiči u Máchova jezera a nakonec zpátky domů do Brna. U nás měli strávit dva dny. Říkala jsem si, že se v našem malém bytě nějak zmáčkneme, i když není prostoru nazbyt. Naštěstí jsme měli možnost přespat u mých tchánů na chatě kousek za městem. Tchyně nám ochotně chatu půjčila tedy byla trochu omšelá, už léta ji nikdo pořádně neopravoval, ale bydlet se tam dalo.
Ten den jsem měla dobrou náladu a těšila se na návštěvu. Přijeli a od prvních minut nebylo něco v pořádku. Petr mě představil, podali jsme si ruce a Věra začala okamžitě na cokoliv fňukat. Že měla hroznou cestu, bylo jí vedro, hlučno, že ji bolely záda prostě samé stížnosti.
Dojeli jsme na chatu a já jim ji ukázala. Věra prohlédla sprchový kout a záchod s takovým výrazem, jako by právě ochutnala polévku ze slezského zelí bez smetany. Odtáhla si Petra stranou, chvíli tam cosi řešili, a pak Petr požádal mého muže, jestli by je nevzal zpátky do města. Věra prý do téhle koupelny rozhodně nepůjde. Odvezli je tedy k nám domů, Věra se tam osprchovala, namalovala si obličej a až pak se vrátili zpátky na chatu.
Ale tím to nekončilo odmítla prakticky všechno jídlo, co jsme připravili. Vařili jsme, jak jsme nejlíp uměli smažený sýr, brambory, pomazánky, zeleninový salát i domácí koláče. Jenže Věra odmítla vše s lepkem, s tukem, a ještě na salát se dívala s podezřením. Nakonec jedla jen syrovou zeleninu. A pokoj, který jsme pro ně připravili, se jí taky nelíbil, takže jsme nakonec všichni skončili zase u nás doma.
Druhý den jsme je vzali na procházku po Plzni. Ale Věra byla protivná jak náš malý syn, kterému jsou tři. Chvíli naříkala, že je horko, pak ji bolela noha, pak že je nuda. Když odjížděli, cítil jsem skoro až úlevu. Doteď nechápu, jak s ní Petr žije už tolik let. Dva dny u nás nám úplně stačily.
Poučení? Někdy se člověk snaží ze všech sil, ale když má někdo hlavu plnou stížností a je věčně nespokojený, ani nejlepší hostitel to nezachrání. A doma je prostě doma ideální místo nejen pro mě, ale i pro mé nervy.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
