Moucha na okně tiše bzučela, vysoký, pronikavý tón. Probudil jsem se. Sluneční paprsek mě hladil po polštáři i po mém nosu, což mě rozesmálo a protáhl jsem se tak, až mi v kostech zapraskalo. Pod peřinou bylo krásně teplo a měkoučko, vůbec se mi nechtělo vstávat.
Mami ozval jsem se potichu. A potom hlasitěji: Maaami!
Maminka vešla do pokoje, ruce si utírala do kuchyňské zástěry.
Už jsi vzhůru? Proč voláš? přišla ke mně, naklonila se a políbila mě na nos.
Dobré ráno, synku. Vstávej, moje hvězdičko!
Objal jsem maminku kolem krku. Voněla po mléce, čerstvém chlebu a ještě po něčem, co jsem znal jen doma po klidu a bezpečí. Když jsme ještě žili v Praze, ráno mě budil a vodil do školky táta. Dělali jsme spolu rozcvičku, čistili si zuby, cákali na sebe vodu a smáli se, zatímco maminka nás spěchala a remcala. Pak se ale všechno změnilo.
Jednou mě táta nevyzvedl ze školky a já tam musel zůstat až do tmy s paní vrátnou. Maminka přišla až v noci, oči měla nateklé a červené od pláče, a řekla jen, že už tátu mít nebudeme a já teď budu hlavní chlap v rodině. Co se přesně stalo jsem nevěděl, ale z útržků z vyprávění dospělých jsem pochopil, že táta havaroval v cizím autě. O to auto jsme pak přišli i o byt prý nějaké zlé lidi si je vzali. Nakonec jsme se museli přestěhovat k babičce na vesnici.
Vesnice byla prostorná, roztažená podél říčky, na konci ji sevřel les. Tam u lesa bydlela babička Anička, teď s námi i maminka. Dědečka jsem nepoznal, umřel, když jsem byl mimino, takže jsem zbyl na všechno já nový chlap v domě!
Babička i maminka pracovaly v kravíně vím už, že to je takový obrovský statek, kde žijí krávy, prasata a dokonce i koně. Když mě braly s sebou, ukazovaly mi všechny zvířata. Vůně ve chlévě mě nepřesvědčila, abych tam chodil častěji to byl puch! Snažil jsem se dýchat jen nosem, až se obě smály
Vklouzl jsem do studených bačkůrek a v pyžamu sprintoval na dvůr na záchod. Srpnové ráno bylo chladné. Zachvěl jsem se a v duchu si povzdechl: Prázdniny končí, ať už je škola. Srdce mi přitom radostně poskočilo, vždyť už jsme s mámou všechno nachystali. Nový aktovka, krásný! Číst jsem se naučil o prázdninách, ale s psaním to moc nevycházelo
K snídani byla krupicová kaše a lívance.
Tondo, s babičkou jsme se rozhodly, že půjdeme dneska na houby. Půjdeš taky, nebo jsi ještě malý? mrkla na mě potutelně máma a hrábla babičce do boku.
Půjdu, jasně že jo! vyhrkl jsem, plnou pusu lívanců polévaných mlékem.
Na houbách jsme byli až k obědu. Les nám předvedl poslední dny léta, byl pořád celý zelený. Objevil jsem spoustu hub, ale máma mi vysvětlila, že nejsou všechny stejné některé jsou jedlé, jiné ne. Dlouho jsme šlapali. Babička zmizela a už neodpovídala na volání mámy.
Zatímco slunce směřovalo k západu, máma řekla, že musíme zpátky. Koš a taška přetékaly houbami a mně vedro dělalo těžký i malý kyblík. Ale nežebral jsem a nestěžoval, jsem přece mužský! Pokoušeli jsme se najít cestu zpátky, ale máma trochu znejistěla. Zdálo se, že jsme zabloudili.
Tondo, nechoď dozadu! První cesta nás zavedla do bažiny, druhá do hromady popadaných větví. Nakonec jsme se vrátili na místo, odkud jsme vyšli. Les nás točil v kruhu. Začali jsme volat babičku, ale mezi listím vichr ani naše hlasy nenechal projít. Máma si sedla na mech, bylo na ní znát zoufalství. Uběhlo pár minut.
Najednou za námi zapraskalo a z křoví vykoukla Ježibaba! Opravdu! Máma vyskočila na nohy. Já zůstal stát jak přikovaný. Starucha byla shrbená, vlekla na zádech hromadu větví a přišla blíž.
Co, lekli jste se? Nebojte se, už dávno kluky nejím! zachrčela, mrkla na mámu a rozesmála se, až jí zavibroval bradavčitý nos. Zabodli jste se, že jo? ptala se, i neptala, a aniž počkala na odpověď, znovu si přehodila větve a mávla na nás, ať ji následujeme.
Šli jsme poslušně za ní, přes houští, až jsme se dostali na rozlehlou louku. Vesnice na druhé straně se už tyčila ve večerním oparu. Z lesa se vynořila i babička Anička. Ježibaba se zakřenila, zamávala a odkráčela svižně pryč.
Děkujeme zamumlala máma. Ježibaba mávla rukou, jakoby ji odháněla, a zmizela do sousedství.
Přišla babička.
Mami, kde jsi byla! Málem jsme zůstali v lese napořád, zaplaťpánbůh za tu starou paní, kroutila hlavou máma.
No prosím tě, Natálko, jak se můžeš ztratit v našem lese! Vždyť jsi sem jako malá chodila denně!
Babi, a byla to fakt ježibaba? ptal jsem se otřeseně.
Ale kdepak, Toníku, to byla stará Maruš Karfíková. Ona je trochu svá, protivná jak čarodějnice, ale jinak neškodná, usmála se babička.
Večer u večeře mě napadlo:
Babi, proč jí říkáte Karfíková?
To víš, už od mladých let jí neřekli jinak. Jako děcko byla kulatá jak jablko, rodiče měli velký statek, pořád kýbl chleba se sádlem, máslem a cukrem. Děcka hladový kolem ní poskakovaly, ona jim ale nikdy nedala ani kousíček. Proto neměla žádného kamaráda. Chlapi jí říkali ‘bříško praskne, Karfík pupík roztáhne!’ Smáli se jí. Já ji pamatuju až jako dospělou, když jí bylo přes třicet, chodila s Juračkem, byl mladší. Svatba, dítě. Voda tenkrát zjara byla vysoká. Kluci se honili po hromadách klád na vodě Juračkův synek malý, slabý spadl, kláda mu dala ránu, zmizel pod prkny. Tři dny hledali, našli až po proudu Maruš z toho zbláznila a Juraček začal pít. Zima ho nakonec zabila, jeho tělo našli u kraje lesa. Maruš zavřeli k bláznům, ale pustili ji a teď už padesát let živí sama kozu chová, bylinky sbírá a léčí jimi všechny, co přijdou.
Babička mlčela dlouho. Máma sklízela nádobí.
Osud nikomu nerozdává spravedlivě, zasněně pronesla máma. Bylo mi líto staré Karfíkové.
Září přišlo zářivé a svěží. Ráno už někdy mrzlo, ale přes den hřálo až do svetrů. Vzduch voněl čistě, les se halil do rudožluté. Brambory už byly vykopané. Chodil jsem do první třídy už druhý týden. Navždy mi utkví první září milá, přísná paní učitelka Alena Juřenová mě vedla k lavici, protože jsem byl nejmenší a stál jsem vpředu. Známky nám prvňáčkům nedávali, ale paní učitelka mě často chválila a říkala mi, že psát musím trénovat, abych měl pěkné písmo. Seznámil jsem se se dvěma kluky z naší ulice Slávkem a Kolouchem, byli už druháci. Někdy jsme šli ze školy společně zkratkou přes Karfíkovy zahrady. Občas mě po škole vyzvedávala babička nebo máma.
Ten den jsem měl štěstí. Do sešitu jsem dostal dvě červené hvězdičky a vyzvedli mě v knihovně. Půjčil jsem si knížku Kouzelná abeceda. Měl jsem radost na rozdávání, když jsem šel sám po zarostlém plácku, kde to bylo samé rozbité věci a starý harampádí. Dával jsem pozor, abych nešlápl do střepů.
Najednou jsem zaslechl podivné štěkání. Zvedl jsem oči a přede mnou stála smečka psů. Začal jsem couvat, ale už bylo pozdě. Psi mě obklíčili. Největší pes přistoupil blíž a vycenil zuby těsně nad zemí. Vřískl jsem, ani nevím, jestli jsem svůj hlas slyšel. Pes se rozeběhl. Kryl jsem se aktovkou, ale rozzuřený pes ji vyrval z podpaží a začal ji cupovat na kusy po zemi.
Spadl jsem, rukama jsem se chránil, ale něco mi vklouzlo zuby do ramene a potom si nic nepamatuji. Ani to, jak se nad plotem přeskočila shrbená Maruš Karfíková s lopatou v ruce. Začala, bez slitování, mlátit psy hlava nehlava. Psi se rozutíkali, ale byli zdivočelí a šli víc po krvi. Obklíčili starou i mě. Karfíková vztekle křičela, máchala lopatou. Velký pes jí skočil na záda a zakousl se jí do krku. S posledním vypětím, už skoro bez vědomí, spadla na mě a zakryla mě celou svou dlouhou sukní.
Na vsi tou dobou bývá prázdno: děti ve škole, dospělí na stáji nebo na poli. Traktorista s vedoucím jeli zpět z okresu, když kolem Karfíkovy zahrady slyšeli štěkot a boj. Zastavili a pohled, co se jim naskytl, byl hrozný. Psi kolem dvora, všude krev, potrhané sešity, knihy. Maruš ležela tváří k trávě, s rukou rozbitou až na kost. Jeden pes jí rval za krk. Muži vybíhali z auta, odháněli psa holí. Psi je chňapali za nohavice, skákali na ně. Traktorista zvedl lopatu a mlátil psy co nejvíc. Psi kvičeli, krvácelo jim z hlav. Ze vsi už běželi lidi s vidlemi a vzduch rozemlel rány výstřelů. Vůdce psů se ohlédl, zavyl a stáhl celou smečku do lesa pryč.
Když zvedli Karfíkovou z mého těla, teprve zjistili, že pod ní ležím ještě já, úplně bledý, v krvi a bez vědomí.
Jasný podzimní paprsek mě poškádlil na nose. Otevřel jsem oči. Bílé stěny nemocnice mě děsily svojí přísností.
Kde to jsem? ptal jsem se v duchu a pohnul se.
Máma seděla vedle mě když jsem se probral, rozplakala se štěstím.
Toníku, zlatíčko, jsi zpátky! a rozbrečela se ještě víc.
Ruka s ramenem mě nesnesitelně bolely. Vzpomněl jsem si na všechno.
Mami, ukousli mi psi ruku? Já už nebudu moci psát?
Ne, Tondo. Jen ti ji pokousali. Opravili ti to operací. Do svatby vše zahojíme, usmála se máma. Musíš hlavně poděkovat Karfíkové, ta tě zachránila. Odpočívej, broučku.
Maruš Karfíkovou pohřbívala celá ves včetně starosty. Psi jí potrhali obě ruce a nohu, její srdce už to u operace nezvládlo.
Druhý den potají vyhubili vesničané celou smečku. Čtyřicet psů svezli za ves a zakopali. U lesa našli i opuštěná štěňata a rozdali je domů.
Do školy jsem nechodil jen jedno čtvrtletí. Ruka ještě zlobila, ale každý den jsem ji procvičoval, paní Juřenová mě chválila a kluci ze třídy mě měli za hrdinu.
S mámou jsme chodili na hrob Maruš Karfíkové, přinesli jsme jí plnou náruč květin. Na kříži byla cedule: Marie Karfíková, narozena 5.10.1930, zemřela v 90 letech. Máma se rozplakala.
Osud je k některým krutý Ale děkuju ti, Maruš, za záchranu v lese a hlavně za mého syna. Ať ti země dá klid!
Na školní besídce, když na prknech vyskočila k Mikulášovi ježibaba, rozplakal jsem se. Ruka mě zabolela a já opět myslel na Maruš Karfíkovou…
