Marie, žena ve věku sedmašedesáti let, dodržovala svou každodenní tradici procházek v pražském parku. Právě ten den jí ale padla na duši tíživá melancholie, když si vybavila roky minulé. Kdysi se zdálo, že má všechno rodinu, která vzkvétala, klidný domov i radostné chvíle. Jeden den však změnil celý její osud. Syn tenkrát stoupal po žebříčku úspěšné kariéry, když nečekaně přišla zdrcující zpráva o jeho utonutí. Okolnosti jeho smrti zůstaly nejasné a Marie se nikdy nedozvěděla, co se přesně stalo. Její muž bolest neunesl, jeho zdraví se rychle zhoršilo, začal upadat do smutku, mizel z domu a o pár měsíců později přišel o život při tragické nehodě.
Marie tak zůstala vdovou v padesáti letech, bez koho by se mohla opřít. Důchod zajišťoval skromné, ale dostatečné živobytí, přesto žila v osamění. Jenže nebyla úplně sama pravidelně za ní chodil Petr, klučina z jejich ulice. Oživoval její dny, přinášel do nich štěstí a naději.
Jednou cestou domů Marie zahlédla před svým činžákem sanitku. V napjatém shluku lidí si všimla Petra, jak zoufale klečí u nosítek, na nichž ležela jeho maminka, a prosí ji, ať otevře oči. Policista hledal, kdo by se o chlapce mohl postarat, že ho musí někam odvést, dokud se nevyřeší situace. Marie bez rozmýšlení vystoupila z davu a navrhla, že Petra vezme k sobě. Policista si poznamenal její jméno s tím, že se ozvou pracovníci sociální péče.
Teprve po měsíci pracovníci Odboru sociálně-právní ochrany dětí přišli. Marie a Petr si už na sebe zvykli, každý den společně vařili, ona mu zpívala české ukolébavky, večer mu četla. Postupně se v ní znovu probouzel mateřský cit a toužila si Petra nechat. Úřady jí však připomněly zákon: ve svém věku to bude mít složité. Přestože slyšela jejich tvrdá slova, Marie věděla, že se nikdy nebude cítit v životě klidně, dokud Petr nezůstane vedle ní.
