Maminko, zase smažíš ryby? ozvala se Lucie, když nakoukla do kuchyně. To je, jako bych otevřela okna a pustila digestoř, odpověděla Milena.
Poslední čtyři měsíce, co její dcera bydlí s ní, si Milena hledala výmluvy několikrát denně. Večeře byla moc slaná, nebo složila prádlo na špatné místo. Televize v dceřině pokoji zase hrála příliš nahlas.
Ani si neuvědomila, jak začala chodit po špičkách ve vlastním bytě. Snažila se dělat všechno tiše a nenápadně, jen aby svůj domov nevyrušila. Zpočátku to vypadalo jako dobré řešení
Po svatbě se Lucie s manželem rozhodli bydlet odděleně. Začali si pronajímat byt v Praze. Na víkendy jezdili za milenou. Dávalo to smysl měli své zaměstnání a vlastní záležitosti.
Jednoho dne se Milena necítila dobře. Sousedé zavolali sanitku. Během pár minut přijela i dcera. Když byla Lucie propuštěna z nemocnice, sdělila matce následující slova: Připravujeme pro tebe překvapení. Myslím, že se ti bude líbit. Uvidíš doma.
Milena vešla do paneláku a hned narazila na tašky s věcmi v chodbě. Domluvili jsme se, že od teď budeme u tebe. Budeme se o tebe starat.
Byly ohromená z rozhodnutí svých dětí. Zpočátku se o ni Lucie skutečně postarala. Uklízela, vařila, žehlila. Ale po dvou měsících společného bydlení začala zapomínat, proč u matky vlastně je. Milena se uzdravila. Začala znovu všechno dělat sama. Takže když děti odcházely do práce, ona vařila a starala se o byt. Dcera jí opakovaně připomínala, že by se o ni měla starat, ale Milena ji přesvědčila, že už je zase v pořádku.
Lucie s manželem si rychle všimli všech výhod života u Mileny. Nemusí platit nájem, doma je čisto a uvařeno.
Maminko, dneska přijedou naši kamarádi. Co kdybys šla ke sousedce na čaj? Budeme se tu cítit lépe a ty nebudes smutná, navrhla jí jednou Lucie.
Milena nechtěla večer vycházet z domu. Sousedka Barbora chodila spát brzy. Venku bylo teplo, tak se rozhodla projít kolem domu a nadechnout čerstvého vzduchu. Hodiny ubíhaly a hosté neodcházeli. Milena toužila si jen lehnout a odpočinout, ale trpělivě čekala, až jí dcera zavolá, aby se mohla vrátit.
Soused Jindřich vyšel se svým psem a za půl hodiny se vracel domů. Milena pořád seděla na lavičce. Omlouvám se, je vám dobře? zeptal se Jindřich. Ano, jen si mě navštívili kamarádi a nechci je rušit. Snad si mě pamatujete. Bydlím v přízemí. Ano, pamatuji.
Potkali se několikrát, ale jejich rozhovory zůstaly u slušných pozdravů. Jindřichova žena zemřela nedávno, děti už mají svůj život jinde. Pojďte ke mně na čaj, vždyť už je pozdě a chladno. Zavolejte dceři, ať ví, kde jste. Milena vytočila Lucii, ale ta neodpověděla. Zdálo se, že vůbec neměla čas na svou matku. Tak pojďme, souhlasila nakonec Milena.
Pili spolu čaj a povídali si. Vtom zazvonil telefon Lucie: Maminko, kde jsi? Hosté už dávno odešli. Jdeme spát a ty tu nejsi.
Dceřin hlas zněl opět nespokojeně. Milena nechápala, co zase udělala špatně. Začala se chystat domů. Jindřich ji doprovodil ven.
Nemám daleko, je to jen pár schodů, řekla Milena. Raději tě odvedu, bude mi to milejší, odpověděl Jindřich.
Od té doby navštěvovala Milena souseda stále častěji. Společně pili čaj nebo vařili večeři.
Občas Jindřich připravil pokrm podle svého receptu. Jednoho dne zašla Milena opět k Jindřichovi. Doma u ní byla oslava narozenin jejího zetě, děti měly hosty. Tvé místo je tak klidné a pohodové, řekla jednou Milena. A můžeš tu zůstat navždy, nabídl Jindřich. Podíval se na ni s takovým pohledem, že si Milena hned uvědomila, že to myslí vážně. Promyslím to, odpověděla s úsměvem, i když už věděla, že nakonec souhlasí.
