Dnes jsem si opět prohlížel staré deníky a uvědomil si, jak zvláštní může být rodinný život. Moje sestra Lucie se před lety odstěhovala z našeho bytu v Brně a zamířila do Prahy za studiem. Vždycky byla ambiciózní, chtěla si vybudovat vlastní život. Po promoci poznala Pavla a vzali se. Já, Petr, jsem zůstal doma s rodiči v Brně. Ženatý jsem byl už dvakrát a obě manželství skončila rozvodem. Zůstali mi dva synové, kteří mi dávají v životě nový smysl.
Lucie a Pavel žili v malém bytě, který zdědil Pavel po své babičce. Ze začátku to pro ně nebylo lehké, často se počítala každá koruna a s malým děťátkem doma bylo občas složité vyjít. Časem se ale začalo blýskat na lepší časy, našetřili nějaké peníze a pořídili si vlastní dvoupokojový byt. Ten zrekonstruovali a pronajali. Roky plynuly, jejich dcera Tereza vyrostla a šla studovat zdravotní školu. Lucie s Pavlem plánovali, že až se Tereza vdá, darují jí právě ten pronajatý byt.
Mezitím moje dcera Jana byla přijata na Masarykovu univerzitu. Naši rodiče i já jsme se obrátili na Lucii, zda by Jana nemohla dočasně bydlet právě v tom jejich pronajatém bytě. Lucie mi nedokázala odmítnout. Jana pilně studovala a později si našla práci v místní kavárně. Zakrátko potkala Petra, zamilovala se a po půlroce ji požádal o ruku. Navíc se ukázalo, že je těhotná.
Lucie mi tehdy upřímně řekla, že pokud si Jana plánuje založit rodinu, měla by si najít vlastní bydlení. S Petrem slíbili, že si něco najdou. O měsíc později mi Jana volala, jestli může ještě chvíli zůstat, že se určitě odstěhuje po svatbě. Tereza si mezitím také našla přítele, ale Lucie s Pavlem neměli srdce vystěhovat nastávající maminku.
Svatba proběhla a Jana porodila malého Honzíka. Hned po svatbě Lucie znovu upozornila, že teď už je opravdu čas se vystěhovat, protože byt slíbili své dceři a i ona se brzy bude vdávat. Jana však pořád vymýšlela důvody: žádné vhodné byty, nemocné dítě, nebo něco jiného. Potom změnila telefonní číslo a přestala se ozývat, dokonce před námi zamykala dveře.
Pavel přijel na návštěvu osobně, a co čert nechtěl, po jeho návštěvě Jana tvrdila, že kvůli tomu přišla o mléko. Trpělivost Lucie i Pavla přetekla a za velkého křiku rodinu z bytu vystěhovali. Dva roky se mnou nikdo z rodiny nepromluvil, byli přesvědčení, že jsme byli bezcitní a vyhodili vlastní neteř i s miminkem na ulici.
Teď, když na to myslím, říkám si, že je někdy nutné nastavit hranice. Pomoc rodině je důležitá, ale nenechat sebou manipulovat ještě víc. Dnes už vím, že někdy je správné říct dost, a i když se to neobejde bez výčitek, člověk musí jednat spravedlivě k sobě i k ostatním.
