Drahý deníčku,
dnes musím znovu přemýšlet o všem, co se mi v životě stalo. Byla jsem tak pevně přesvědčená, že Ondřej je ten pravý. Všichni říkali, že je pro mě doopravdy skvělý, až na mého tátu. Mamka si ho začala pomalu oblibovat po tom, co jí přinesl obrovskou kytici růží na první setkání. Táta ale Ondřeje nikdy nepřijal měl své důvody. Sledoval, že mě Ondřej pozval do restaurace, ale nakonec jsem platila já, protože prej neměl na kartě dost peněz. Navíc Ondřej byl nezaměstnaný, tvrdil, že práci hledá, ale nikdy žádnou nenašel.
I tak mě ale požádal o ruku a já samozřejmě řekla ano. Bez pomoci mamky by se mi ale nikdy nepodařilo přesvědčit tátu, aby nám dal svůj souhlas. Udělal to, ale důrazně mi řekl, že všechno bude na mých bedrech že Ondřej zkrátka nebude osoba, na kterou bych se mohla spolehnout. Můj táta jasně prohlásil, že Ondřejovi nikdy finančně pomáhat nebude.
Svatba přece jen proběhla. Táta nakonec přispěl na hostinu, věnoval nám polovinu svého starého auta a dohodl se, že minimálně první rok za nás bude platit nájem bytu tady v Brně. Moji kamarádi to brali jako neskutečné štěstí, na které bych měla být vděčná. Prvních pár týdnů po svatbě to bylo hezké, tichá domácnost, ale pak se začaly objevovat komplikace. Ondřej pořád neměl práci a táta se v předpovědi nemýlil já živila domácnost ze svého platu učitelky.
Jednoho dne přišla Ondřejova máma s nápadem, že by ho mohl táta zaměstnat ve svých železárnách. Sebrala jsem odvahu a tátu poprosila. Nakonec ho opravdu přijal dělal pomocníka. Ale Ondřej tu práci nezvládl a za deset dnů sám odešel. Vyčetl mi, že ho táta ponižuje obyčejnou prací a že by si zasloužil míří vyšší, nejlíp vedoucí pozici.
Šla jsem znovu za tátou pro radu a tehdy začal poprvé zpochybňovat Ondřejovy schopnosti. Ukázalo se, že Ondřej v Praze vůbec nedostudoval vysokou školu. Vymlouval se na potíže s vyučujícími. Nárokoval si však, že má právo vést lidi a být v manažerské pozici, i když nic neuměl a neměl zkušenosti.
Táta na mě tehdy byl naštvaný jako nikdy. Vysvětlil mi, že o vedení lidé usilují roky tvrdé práce a že nemůže zodpovědné místo dát někomu, kdo k tomu neudělal vůbec nic, navíc bez vzdělání. Odmítl Ondřeje podpořit a jasně mě před ním varoval. Já jsem ho ale nechtěla slyšet.
Až později, když se Ondřej přestal přetvařovat, mi ukázal pravou tvář. Přiznal se, že ke mně nikdy nic necítil a že pro něj byl náš sňatek jenom zástěrka. Začal narážet na možnost rozvodu a připomněl mi, že bude třeba dělit společný majetek. Ale i tehdy narazil táta už před svatbou převedl byt v Líšni na své jméno, protože tušil, jak to asi dopadne.
Takhle teď přemýšlím nad svým životem, nad slepou důvěrou, kterou jsem vložila špatnému člověku. Nejvíc mě mrzí, jak jsem nedokázala tátovi věřit a musela se sama přesvědčit o tom, jak těžké je otevřít oči, když člověk miluje.
