Pocházím z početné rodiny táta, máma, starší bratr, dvě sestry a já. Bydleli jsme v prostorném třípokojovém bytě v Brně a táta dokonce postavil velkou chalupu někde u Třeboně. Ale upřímně, nikdy jsme nebyli nějak zvlášť semknutí. Děti, hlavně děvčata, se pořád hádaly a soupeřily o všechno možné. Když jsme povyrostli, moc se toho nezměnilo vztahy zůstaly chladné a napětí spíš přibývalo.
Brácha byl první, kdo rodičovský hnízdo opustil. Po vojně se oženil a stal se váženým občanem Samozřejmě pod pečlivým dohledem své ženy, která naši rodinu nějak záhadně nemusela. Mají spolu dceru, naši rodiče se snažili navštěvovat vnučku, ale švagrová byla vždycky jako kopřiva v trenýrkách návštěvy končily trapně, až jsme s tím radši před sedmi lety sekli.
Nejstarší sestra, Drahoslava, propadla ještě v prváku na JAMU kouzlu jakéhosi velkého herce, a kvůli němu pláchla ze školy. Tři roky s ním a jeho divadelní partičkou pendlovala po republikových městech a hrála, až se dramaticky pohádali a on ji jednou nechal někde v Plzni na nádraží. Rodiče nabízeli, že ji vytáhnou zpátky, ale Drahoslava měla hrdost větší než Vysoké Tatry odmítla pomoc. Prvně byla chvíli po kolejích, pak nás překvapila svatební zprávou.
Jak se s novým manželem seznámila, netuším, naposledy jsme o ní slyšeli před deseti lety. Střední sestra, Dobroslava, byla odjakživa zlatíčko domácnosti na ni šla nejlepší svíčková i nejhezčí šaty. Měla na to asi to správné české půvabné líčko. Učení ji nijak zvlášť nešlo, ale její životní motto znělo jasně: Člověk stojí za to tolik, kolik má v peněžence. Hned po maturitě lovila syna bohatého podnikatele, ale když firmu zasáhla krize a přišlo bankrotové těžké ráno, ladně přesedlala na jeho kamaráda s plnější peněženkou. S tím žije už pět let a mají synka.
Já? Můj život není zrovna procházka čerstvě posekaným parkem. Po absolvování Masarykovy univerzity jsem se vdala a s mužem máme dceru, Leontýnku. Jenže manžel spadl do pasti alkoholu a skončili jsme rozvedení. Do toho rodiče začali vážně churavět. Roky jsem skákala mezi péčí o ně a o dítě bratr a sestry mi samozřejmě nikdy s ničím nepomohli, ale prstíčky už mají nachystané, až se bude dělit dědictví.
Táta už mi dávno daroval chalupu u Třeboně, ale stejně mám pocit, že mě nemine ani ten byt v Brně… Přeci jen, něco by po těch letech péče zůstat mělo holt česká rodinná klasika, kde hádky i dědictví jedou ruku v ruce, než člověk stačí říct koruna česká.
