Pamatuji si, že jsem vyrůstala v početné rodině byl tu můj otec, maminka, starší bratr, dvě sestry a já. Žili jsme tehdy v prostorném třípokojovém bytě v srdci Plzně a tatínek vlastníma rukama postavil velkou chalupu na Šumavě. Přesto jsme ale nikdy nebyli opravdu soudržná rodina. Zejména mezi dětmi, zvlášť mezi námi dívkami, často vznikaly hádky a zbytečné napětí. Ani s přibývajícím věkem se toho příliš nezměnilo, naše vztahy zůstaly chladné a časem se napětí dokonce prohloubilo.
Jako první opustil byt rodičů můj bratr Tomáš. Po vojně se oženil, stal se uznávaným mužem, ale jeho žena Lucie, byla s naší rodinou od začátku na nože. Měli spolu dceru, naši jedinou neteř, ale pokusy našich rodičů ji navštívit končily rozpačitě, protože švagrová byla vždy nesmírně odtažitá. Tak to šlo roky, až před sedmi lety návštěvy ustaly úplně.
Moje nejstarší sestra Jaroslava byla za studií na Karlově univerzitě bezhlavě zamilovaná do jednoho herce. Pro jeho lásku dokonce školu zanechala a s jeho kočovným divadelním souborem se stěhovala z města do města hrála ve Svitavách, Opavě, někdy i v Trenčíně. Když se nakonec pohádali, zůstala sama v cizím městě. Rodiče ji nabízeli pomoc, ale odmítla její hrdost jí překážela. Nejprve žila po různých kolejích, později nám stroze oznámila, že se provdala. Od té doby jsme ji skoro neviděli. Dodnes nevím, jakým osudem se se svým mužem setkali, protože od její poslední návštěvy uplynulo deset let.
Moje druhá sestra, Ludmila, byla v rodině vždy středem pozornosti. Všichni říkali, že byla nejkrásnější ze všech a možná i proto dostávala to nejlepší. Ve škole však nijak neexcelovala měla jiné priority. Její životní filozofii vystihuje její oblíbené úsloví: Člověk má takovou cenu, jak hluboko má do kapsy. Sotva odmaturovala, začala chodit se synem bohatého podnikatele. Jenže když otcova firma zkrachovala, obrátila pozornost k jeho zámožnějšímu příteli. S tím teď žije už pět let a mají spolu malého synka.
Můj vlastní život neměl nikdy daleko k trnité cestě. Po absolvování Masarykovy univerzity jsem se provdala a narodila se nám s manželem dcera Anička. Jenže manžel se později utopil v alkoholu a my jsme se rozvedli. Ve stejné době na tom rodiče již nebyli zdravotně dobře. Dlouhá léta jsem se starala jak o ně, tak o moji dcerku. Sourozenci mi bohužel nikdy nepomohli, a přesto dnes všichni chtějí svůj díl z dědictví. Otec mi přepsal chalupu ještě za jeho života, ale upřímně věřím, že mám nárok i na byt. Všechno to bylo dávno, ale ty vzpomínky stále rozdírají srdce jako tehdy, když se udály.
