Já a moje manželka jsme si v životě všechno vydobyli sami, zatímco naši mladší sourozenci dostávali od rodičů štědrou pomoc. Ani jeden z nás se necítí být na něco nárokovat, ale současně máme pocit, že by rodiče neměli být povinni živit naše mladší sourozence. Pořád ale nerozumíme tomu, proč byla ta podpora tak nerovnoměrná. Jasně si pamatuju, jak táta koupil mému mladšímu bratrovi zbrusu nové auto a sám si nechal to staré, a později jsem zjistil, že bratr se svojí ženou se nastěhovali do bytu po dědečkovi, který dostali od rodičů hned po svatbě. Je mezi námi deset let rozdíl a před svatbou nás rodiče oba brali skoro jako cizí lidi, ale v momentě, kdy mladší bratr oznámil zásnuby, hned od nich dostal ten krásný byt, aniž by se ho někdo na něco ptal.
Jednou jsem sebral odvahu a zeptal se mámy, proč dávají tolik předností bratrovi a na nás s manželkou se ani neohlédnou. Její odpověď mě ale zklamala: Požádal jsi nás vůbec někdy o pomoc? Vůbec ti nevadilo, v jakém stavu byla vaše domácnost? Ani ti nepřišlo divné, že nemáš auto? V ten okamžik mě zaplavily vzpomínky na to, jak jsme s manželkou začínali skoro z ničeho a jak těžce jsme si všechno budovali sami, převážně s pomocí přátel. Když se nám narodila dcera, stěhovali jsme se do skoro prázdného bytu a všechno jsme zařizovali pomalu vlastním přičiněním. Byla to taková nouze, že jsem se bál zavolat k nemocné dcerce lékaře domů, aby snad neinformoval sociálku v jakých podmínkách žijeme.
Zato moje švagrová, tedy sestra mojí ženy, byla doma takovým zlatým dítětem. Tchán s tchyní se kvůli ní odstěhovali na chalupu na venkově, jen aby jí předali jejich městský byt a ona měla soukromí. Bylo jim to nepříjemné, ale dělali to kvůli ní, i když museli denně dojíždět. Přesto švagrová pořád na nich byla závislá, dokonce i co se týká jídla. Každý týden ji jezdí navštěvovat s plnými taškami a navařeno do všech hrnců, než zase odjedou zpět na vesnici.
Jednou jsem nabil odvahu a přímo se mámy zeptal, proč nás s bratrem tak rozdílně podporuje a proč dal všechno jemu, zatímco my jsme o nic nežádali a nic jsme taky neobdrželi. Její odpověď mě zasáhla: připomněla mi, že jsme si nikdy o pomoc neřekli, přestože dobře věděla, jak těžké máme podmínky. Tyhle její slova mě hluboko zasáhla a pořád mám problém se s tím vyrovnat, stejně jako moje manželka.
Nakonec musím říct, že tahle nerovnost a upřednostňování mladšího bratra vnímám dodnes jako křivdu, která mě hodně bolela. Pořád nedokážu pochopit, proč jsme já i manželka byli souzeni přísněji než mladší sourozenci, a v srdci mi to zanechalo pocit nespravedlnosti a bolesti, která nejde jen tak zapomenout.
