Já a manžel jsme si na všechno v životě přišli sami, zatímco naši mladší sourozenci dostali od rodičů štědrou podporu. Necítíme, že bychom měli na něco nárok, ale zároveň se nám zdá, že naši rodiče by neměli být povinni stále živit mladší děti. Nechápeme, proč mezi námi panuje tak výrazná nerovnost. Mám stále před očima tu chvíli, kdy otec dal bratrovi nové auto a sám si nechal to staré, a o pár měsíců později jsem jen náhodou zjistila, že bratr s manželkou bydlí v krásném bytě, který zdědili po našem dědovi, hned po svatbě. Je mezi mnou a bratrem deset let rozdíl, ale před jeho svatbou se k nám rodiče chovali, jako bychom byli cizí lidé, a jakmile jim bratr oznámil radostnou novinu, okamžitě mu nabízeli ten honosný byt bez jakéhokoliv otálení.
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se mámy, proč takhle zvýhodnila bratra a nikdy nic nenabídla mně a manželovi. Její odpověď mě zklamala až do morku kostí: Požádala jsi nás vůbec někdy o pomoc? Všimla sis v jakém stavu je váš byt? Vždyť ani nemáš auto. V tu ránu se na mě navalily vzpomínky na časy, kdy jsme se s mužem snažili postavit na vlastní nohy, a nedokázala jsem zadržet slzy. Když se nám narodilo dítě, nastěhovali jsme se do skoro prázdného domu a všechno, od nábytku po spotřebiče, jsme si museli pořídit s velkou pomocí přátel. Podmínky byly tak zoufalé, že jsem se bála pozvat domů lékaře, když dítě onemocnělo. Báli jsme se, že by dokázal úřadům, v jaké žijeme bídě.
A přitom švagrová, sestra mého muže, byla pro svou rodinu zlaté dítě. Její rodiče se odstěhovali na venkov, jen aby jí nechali byt v Praze. Denně dojíždějí zpět na vesnici, i když je to pro ně vyčerpávající. Ale pro dceru, která je prý neschopná si uvařit i večeři, udělají první poslední každý týden ji zásobují jídlem a naplní jí lednici, než odjedou zpět.
Jednou jsem se konečně zeptala své mámy, proč se tolik snažila udělat všechno pro mého bratra, zatímco nám zůstaly jen starosti a samota. Odpověděla mi ostře, že jsme nikdy nepožádali o pomoc, ačkoli musela vědět, jak těžké pro nás byly začátky. Její krutá slova mě zasáhla stejně hluboko jako manžela tu křivdu a nerovnost jsme jim nikdy nedokázali odpustit.
To nespravedlivé rozdělení pozornosti a lásky, které rodiče dlouhodobě projevovali ve prospěch mého mladšího bratra, v nás zanechalo pocit bolesti a zatrpklosti. Neumíme pochopit, proč jsme já a bratr byli měřeni podle tak rozdílných měřítek. Ten pocit křivdy a nespravedlnosti v nás pořád zůstává a dává každé rodinné setkání hořkou příchuť.
