Byla jsem obdarována šťastnou funkcí nejstaršího dítěte v naší rozvětvené české rodině tedy vlastně šťastnou jen ironicky. Znamenalo to pro mě, že jsem automaticky zdědila všechny domácí povinnosti a navrch musela dohlížet na mladší sourozence. Svět mi tuto roli nenabídl jako bonus, ale pěkně ji nacpal na hlavu bez možnosti reklamace. Ve škole i mezi paneláky v Brně si ze mě už sousedi i spolužáci utahovali vždyť jsem chodila pomalu s dětským vozíkem plným capartů. Plakala jsem, a v duchu si slíbila, že já děti nikdy mít nebudu a že to bude pevné rozhodnutí.
Tatínek, jehož výchova byla všechno jen ne jemná, reagoval na ty moje sliby vždy extra efektně mával se mnou jak s piškotem a říkal s pověstným moravským humorem: No, prostě tě občas zmaluju na švestkovou marmeládu. Po devítce mě odeslali do učiliště, abych se stala kuchařkou pořád je prý třeba, abych měla nějaké řemeslo. Když jsem vyšla školu, našla jsem si flek v kavárně. Rodiče mě za to zkritizovali a poté mi rázně nakázali, abych nosila domů jídlo od stolu, protože je přece nutné živit celou rodinu a taky abych nebyla takový naivní trouba.
Samozřejmě měli pod palcem mé výplaty, i život. V té chvíli jsem se rozhodla pro odvážný krok: koupila jsem si jízdenku na autobus a odjela z domu do Prahy, abych začala konečně dýchat. Věděla jsem, že tento krok nebude vrácený v případě omylu. V novém městě jsem si rychle našla práci začínala jsem jako umývačka nádobí, a pronajala pokoj u starší paní. Byla laskavá, nájem spravedlivý, já zas pomáhala jak jsem uměla. Vzniklo mezi námi přátelství, bydlení bylo čisté a útulné, spolu jsme se po večerech chechtaly nad knedlíky a vzájemně si pomáhaly.
Jednoho dne mi představila svého známého Franta Novák, který měl o mě evidentně zájem. Nakonec jsme se vzali, jeho rodiče nám dali zelenou. Za rok jsme měli holčičku jménem Doubravka a později syna Jiřího. Uprostřed toho všeho se mi začalo stýskat po rodičích, a rozhodla jsem se, že je navštívím. S manželem jsme zabalili dárky tabulku čokolády, láhev becherovky a vyrazili. Jenže rodina mě, bez ohledu na mé děti a manžela, vyhodila na dvorku, zabouchla dveře a dárky ani neochutnali. Zraněná jsem si odnesla dárky zpět do Prahy. V ten moment jsem si slíbila, že už nikdy nebudu v rodinných návštěvách pokoušet své štěstí.
