Bylo mi tehdy sotva dvacet, když jsem potkala toho podivného muže. Jmenoval se Vít Havránek a ve snu měl ruce vonící levandulí z polí jižně od Třebíče. Choval se ke mně vřele, šeptal mi do ucha slova, která se rozplývala jako kapky deště na okně starého brněnského bytu. Sliboval mi hory doly, vždy když se smrákalo a světla tramvají hrála na stěnách zvláštní divadlo.
Ale jakmile dostal, co chtěl, zmizel nenápadně, skoro jako by ho spolkla Morava. Loučení bylo roztroušené do mokrých střepů, a já jsem dlouho bloudila v lucernami osvětlených ulicích města, aniž bych věděla, co se mnou bude. Potom, jedné noci, když zvony svatého Petra odbíjely půlnoc, jsem zjistila, že čekám dítě. Napřed jsem měla tajný úmysl svěřit se pouze svým tmavým myšlenkám; bříško mi už hmatatelně kulatělo pod širokým svetrem, když jsem musela najít odvahu říct to své mamince – Libuši. Ta to hned vyprskla tátovi, Antonínu, který jen poprvé beze slova vytáhl svůj starý klobouk, a podruhé se díval, jako by v okně zahlédl smrt.
Kdybys byla aspoň chytřejší, Slavěno! supěla mamka. Kéž bych tě nikdy nevynesla pod srdcem! To mi rozřezalo niterné představy na kousky.
Strach ze špatností šeptaných v hospodě Na Růžku způsobil, že mě přinutili k potratu. Doktoři v nemocnici v Brně říkali, že to není bez rizika, ale nálady v domě byly ledové, nešlo odporovat. Plakala jsem v noci do polštáře, cítíc vinu a hněv, když jsem objímala prázdné břicho. Odpusť, dítě moje, šeptala jsem ve snech, zatímco obraz boží chladil popsané zdi.
Život se mi zastavil mezi vteřinami stěračů na zamlženém okně tramvaje. Smrt jsem hledala v mlze před Hlavním nádražím, jakoby za rohem čekala jen na mě. Rodiče dál v klidu snídali krupicovou kaši a četli Rudé právo, nezajímalo je, jakou bolest mi způsobili. Starali se jen o to, co řeknou sousedé z domů v Husovicích.
Když jsem po dvou letech utekla z našeho bytu s výhledem na Špilberk, postupně jsem dostudovala na Masarykově univerzitě a začala stavět kariéru v Praze ve snovém městě plném kostek cukru a zvonků zvonících v mlze. Peníze přicházely na účet v českých korunách, ale skutečné štěstí se mi pořád vyhýbalo. Rodinu si koupit nelze, říkával ve snech můj děda Sedláček. O mateřství jsem přišla v oné šedivé nemocnici. Přišla jsem o něj stejně, jako mizí mlha za ránem.
Setkávala jsem muže, dostávala nabídky k sňatku pod Petřínem, ale pokaždé, když se dozvěděli o mé neplodnosti, rozplynuli se v pražské mlze jako parní vlak. Všechno to bohatství nespravilo to nezacelitelné prázdno. Za to vše mohli rodiče. Oni mi vzali možnost stát se matkou. Nechtěla jsem je ani vidět, ani slyšet. Když táta dostal infarkt, mamka mě prosila, ať pomůžu. Odmítla jsem. Byli pro mě už jen stíny.
Kvůli vlastnímu klidu jim každý měsíc posílám několik tisíc korun, aby měli na rohlíky a kávu. Ale přísahám, že svou vlastní dceru nikdy nevydám takové bolesti. Rodiče by měli stát za svými dětmi i tehdy, když svět utichne, ne jim nastavovat záda. Moji rodiče nikdy nepochopili, jaké štěstí navždy vyždímali z mé duše.
