Je mi právě 60 let a žiji sama v Praze. Nemám děti ani manžela. Přesto jsem kdysi byla vdaná. Ve 25 letech jsem se provdala z lásky.
Manželství však zničila nevěra mého muže. Přivedl si milenku přímo do našeho bytu. Samozřejmě jsem to nedokázala snést a sbalila si věci. Odešla jsem k rodičům. Sotva dva měsíce po rozvodu jsem zjistila, že čekám dítě.
Upřímně, nechtěla jsem bývalého manžela informovat. Ani jsem ho nekontaktovala. Rozhodla jsem se, že syna vychovám sama. Když jsem chlapce porodila, přišli lékaři s špatnými zprávami. Váš syn se narodil velmi slabý, ale to není vše. Má nevyléčitelnou nemoc. Pokud se dožije jedenácti až dvanácti let, bude to malý zázrak.
Nevěděla jsem, kam se obrátit a co dělat. Synka jsem vychovávala a každý den kojila, přesto mi v hlavě neustále zněla jediná myšlenka, že mé dítě tuto zem opustí brzy.
Syn žil až do patnácti let. Náhoda tomu chtěla, že zemřel týden po mém tatínkovi. Ztratila jsem dva milované lidi.
Po otci mi zůstal jeho byt, nejen velký, ale také přímo v centru Prahy. Po všechny ty roky jsem žila sama a neměla jsem mnoho mužů v životě. Toužila jsem po dítěti, ale bála jsem se, že se bude vše opakovat, tak jsem žádné další riziko nepodstupovala. Když mi bylo čtyřicet pět, koupila jsem si nový notebook, abych byla v kontaktu s příbuznými a četla zprávy.
Příbuzní brzy zjistili, že žiji sama, a začali se u mě střídat na návštěvách. Nosili dárky, suvenýry z dovolených. Často se ptali, zda jsem napsala závěť, a když zjistili, že ne, začali si stěžovat na svou finanční situaci. Někteří dokonce pomlouvali ostatní, aby v mých očích vypadali lepší a důstojnější. Opravdu však vím, komu svůj byt dám. Mám kamarádku Jitku a její dcera Klára mi vždy zdarma a ochotně pomáhá.
Moje rodina však myslí jen na byt. Nakonec jsem přestala s nimi komunikovat, ale to je vůbec nezastavilo.
Jednoho dne mi zavolal bratranec, a velmi drze se zeptal, zda ještě žiji a komu hodlám byt odkázat. Cítila jsem se natolik dotčená, že jsem všechny příbuzné zablokovala. Teď mi nemohou psát ani volat.
