Hele, musím ti něco říct, protože mám pocit, že už si to v sobě dusím moc dlouho. Představ si, že mě po pěti letech manželství opustila žena kvůli jinému chlapovi. Ze začátku jsem teda měl tendenci dělat ze sebe oběť víš, takové to “všechno jsem dělal já, ona si toho nevážila”, ale postupem času jsem si fakt přiznal, že jsem nebyl zrovna ukázkový manžel. Děti jsme neměli. Vzali jsme se docela rychle, skoro po dvou letech chození. Prvních pár měsíců pohádka výlety do Českého ráje, romantika v Praze, velké sliby. Jenže pak přišla rutina a já jsem si toho vůbec nevšiml.
Byl jsem přesně ten typ chlapa, co si myslí, že když chodí do práce, nosí domů koruny a spraví sem tam prasklou žárovku, tak má splněno. Každé ráno jsem vstával brzy, v práci od nevidím do nevidím, domů jsem se vracel otrávený a rozmrzelý. Místo abych s ní sedl a prostě si povídal, radši jsem zalehl na gauč s mobilem, nebo čučel na hokej. Když navrhovala, že bychom šli ven, jen jsem mumlal: “Jindy”, “jsem unavenej”, “to stojí peníze”. Postupně jsem přestal být něžný. Přestal jsem jí říkat hezké věci. Přestal jsem ji prostě vidět byla už jen další věc v bytě.
Ona na mě samozřejmě začala tlačit. Říkala mi: “Připadám si tu jako spolubydlící, ne jako tvoje žena.” Já jsem se jen bránil, že přece takhle žije každý manželský pár po letech. Byly hádky, bouchání dveřmi, dny ticha. Radši jsem mlčel, než bych řešil problémy. Ona brečela, já se uzavíral do sebe ještě víc.
Pak začala novou práci v Brně. Najednou o sebe víc pečovala, malovala se, oblékala si hezké šaty. A místo aby mě těšilo, jak jí to sluší, ožil ve mně žárlivec a byl jsem vůči ní ještě chladnější. Začala se vracet domů později, usmívala se do telefonu. Jednou večer jsem se jí na rovinu zeptal: “Líbí se ti někdo?” A ona mi řekla: “Líbí se mi, že se zase cítím naživu.” Tahle věta mi v hlavě zní do dneška.
Snažili jsme se to nějak slepit šli jsme na večeři do vinohradské restaurace, slibovali si změnu, ale já jsem zkrátka zůstal stejný. Fyzicky přítomný, emočně úplně pryč. Myslel jsem si, že tady bude vždycky. Dokud jednou neřekla: “Já už takhle nemůžu.” Chtěla čas. Souhlasil jsem, ale uvnitř jsem tušil, že už je to v háji.
Jednoho dne mi kamarád napsal, že ji viděl v jedné kavárně u Orloje s nějakým chlapem. Místo abych jí napsal, zamířil jsem tam rovnou. Viděl jsem ji přes okno smála se na něj, dotýkala se jeho ruky. Stál jsem tam jak kretén. Když pak vyšla ven, už jsem se na nic neptal řekla jen: “Ano, mám někoho jiného.”
Ten večer jsme si povídali asi nejotevřeněji za celé manželství. Byl jsem ubrečenej, naříkal jsem jí, že mě zničila, že mi zlomila srdce. Řekla mi větu, která bolela možná ještě víc než ta nevěra samotná: “Já jsem odešla už před pár měsíci, tys to jen neviděl.” Prý ji přestalo bavit čekat, až se změním, že se cítila i vedle mě hrozně sama.
Za týden si sbalila věci. Seděl jsem na posteli a čuměl, jak si balí trika a kalhoty, a nemohl jsem říct vůbec nic. Jen jsem se zeptal, jestli ještě něco můžu udělat. Odpověděla: “Je pozdě.” Práskly dveře a mě došlo, že jsem ji neztratil kvůli nějakému frajerovi, ale kvůli své vlastní blbosti.
Další měsíce byly fakt peklo výčitky, vztek, žárlivost, ostuda. Kdykoliv jsem zahlédl jejich fotku na Instagramu, bylo mi zle. Ale pořád víc a víc jsem začal rozumět, kde jsem to zvoral já: moje pýcha, samolibost, ten odstup. Dneska jí to, co udělala, neomlouvám, ale ani si už nelžu do kapsy, že za všechno může ona.
Teď bydlím sám v bytě na Žižkově. Učím se vařit, uklízet, mluvit o tom, co cítím. Chodím už na terapii. Nechci už nikdy být ten chlap, co si myslí, že láska je jen to, že zaplatí složenky.
