Můj manžel vyrostl v pořádně početné rodině. Tchyně rodila jedno dítě za druhým, dokud nakonec nepovila svoji vytouženou dceru. Trochu zvláštní strategie, ale nejsem tu od toho, abych soudila.
Když jsme se vzali, myslela jsem si, že jsem vyhrála v loterii. David působil jako zodpovědný, statečný chlapík, co ví, co znamená rodina a nejspíš právě proto se nedokázal odtrhnout od maminky a mladší sestry. Tchyně se o syny moc nestarala, ale o osud své holčičky se zajímala víc než o vlastní důchod.
Malá Jaroslava měla deset, když jsem ji poprvé potkala. Zpočátku mi nevadila, ale po pěti letech jsem ji měla plné zuby. Škola jí nevoněla, tahala se s pochybnými kluky a vždycky musel všechno řešit můj muž. Klidně mu volala v jednu ráno, že potřebuje zachránit z nějaké šlamastyky.
Doufala jsem, že Jaroslava jednou dospěje, vdá se a budeme mít klid. Ale kdepak! Jakmile si našla manžela, tchyně dala do kupy všechny syny a bylo jim jasné, že se musí podílet na svatbě, protože ona neměla ani vindru. Zeťák sám byl spíš z těch, co hlídají každou korunu, takže mladí zůstali bydlet u tchyně.
Jedno dítě, druhé Tchyně brzy zjistila, že takhle to dál nejde. Našla tedy dokonalé řešení odstěhuje se k nám a Jaroslavě přepustí svůj byt. Ale kde je spravedlnost, když jsem byt koupila z vlastních peněz a můj muž nedal na něj ani kačku? Směšné je, že jemu to tak vyhovuje vždycky mi říká: Maminka ti pomůže, bude to prima.
Máme dvoupokojový byt. Jenomže já nechci přijít o svůj klid a dělit se o obývák s někým dalším. Tchyně je přesvědčená, že jsme povinni jí poskytnout střechu nad hlavou, protože můj manžel jako nejstarší syn má pečovat o její blaho.
Miluju svého manžela, rozvod nepřipadá v úvahu. Ale jak mu domluvit? Jak mu vysvětlit, že bydlet s jeho mámou je jak trest z minulého života? Poradí mi někdo? Mám pocit, že potřebuju víc strategického umu než samotná Jaroslava!
