Můj syn se oženil až ve třiatřiceti. Dneska je to skoro standard, ale dřív by na něj lidi koukali přes prsty, jakoby zaspal vlak. Vzal si svou přítelkyni v momentě, kdy otěhotněla. Radovali jsme se, protože to bylo naše první vnouče narodila se holčička. Štěstí jak kolektivní výhra ve Sportce.
Snacha? Není vůbec špatná, naopak, má to v hlavě srovnané, domácnost čistá jako v lékárně, navíc je mladá, hezká, a umí dokonce i plést! To mě čistě šokovalo, protože já v ruce jehlice držela naposledy někdy za socialismu. Holt šikovná mladá paní, co má povahu akorát, syn je spokojený, co víc si přát.
Když vnučce byly tři, oznámili další těhotenství. Narodil se kluk. A jal se můj syn řešit rekonstrukci baráku, co nám zůstala po babičce. Dobrá věc, byli jsme spokojeni. Ale za necelé tři roky oznámila snacha, že je v očekávání potřetí A po dvou dalších letech byla čtvrtá šťastná zpráva. Nějak jim ta zásoba dětí nikdy nevyschla.
Syn žije od výplaty k výplatě je šikovný, kde co se naučí sám, opraví, rekonstruuje, nespokojí se jenom s jednou prací, tahá další fušky, je to prostě dříč. Ale pořád je jen řidič, a já nechápu, proč potřebují třetí (a pak čtvrté) dítě? Doma je stěží, neustále někde maká, aby uživil další členy družstva.
A těsně před Silvestrem mi snacha slavnostně podá seznam, co všechno děti potřebují. Myslíte sladkosti a hračky? Ale kdeže, byla to studená sprcha masážní olej, ponožky, punčocháče, legíny prostě výčet věcí, co v žádném letáku nasledovat nenajdete.
Ptala jsem se syna, kde hodlají rodit to čtvrté dítě, ale odpověď byla vždy do ztracena.
Musím říct, že jsem ho vychovala jako zodpovědného chlapa, který se práce nebojí, klidně vezme kdeco. Zato jeho žena? Už jí táhne skoro na pětatřicet, v životopise má jen prázdné kolonky v práci nebyla ani omylem. No co, možná ve čtyřiceti přibude pátý prcek, už mě vážně nic nepřekvapí. Jenže já tu nebudu věčně. Postupně chátrám, bude ze mě babička na výkrm (pokud mě dřív netrefí šlak), její máma tu už není, a kromě mě jim nikdo nepomůže. Ještě že aspoň tu barabiznu stačili konečně vylepšit. No, ač jich žije pět a půl duše pod jednou střechou, pořád to není žádná chalupa z časopisu.
Jednou jsem se snachy ptala: Až skončí rodičáky a podpory, co budeš dělat? Kam půjdeš do práce ve čtyřiceti, když ses tomu dosud úspěšně vyhýbala? Odpověděla mi frajersky, že to nějak dopadne. A když, nedej bože, syna srazí tramvaj na Letné? Co já pak? Kde naberu sílu na takovou bandu dětí?
Mám ještě druhého syna, ale ten mi každou chvíli vyčítá, že s jeho potomkem trávím minimum času že nestíhám, protože energii cpe celá naše rodina do té rozvětvené dynastie prvorozeného. No bodejť by ne někdy mám pocit, že žiju ve školce, co nikdy nezavírá.
