Než jsem se oženil se svou manželkou, Eliškou, pracoval jsem tři roky v zahraničí. Za tu dobu jsem našetřil dost peněz na byt. Jakmile jsme se vzali, začali jsme hledat náš společný domov. Hledali jsme opravdu dlouho, až jsme našli ten pravý byt třípokojový v centru Prahy, blízko obchodu a školy. Jedinou nevýhodou bylo, že potřeboval rekonstrukci a jeho cena byla vysoká. Měli jsme dost peněz na byt, ale na opravy už nezbylo.
To nás však nezastavilo. Rozhodli jsme se, že je to pro nás nejlepší volba. Byt měl prostorné místnosti a byl plný světla. Po vyřízení všech formalit jsme se bez váhání nastěhovali. Rekonstrukce mohla trvat dlouho, a tak jsem se rozhodl požádat svou tchyni o půjčku. Měl jsem v plánu dál pracovat v zahraničí a peníze jí hned vrátit. Tchyně však odmítla, protože potřebovala peníze pro svou mladší dceru, která ještě studovala.
Uplynuly čtyři roky. Svépomocí jsme si byt postupně zrekonstruovali. Koupili jsme nábytek, pracovali jsme na všem sami a tvrdě jsme dřeli. Pak jsme se rozhodli, že potřebujeme auto, takže jsme začali šetřit i na něj. Po několika měsících nám Eliška oznámila, že čeká dítě. Měli jsme obrovskou radost.
V poslední době tchyně chodila k nám každý den. Vždy si něco šuškala s Eliškou, ale nemohl jsem slyšet, o čem mluví. Nakonec jsem zjistil, že její druhá dcera ji vyhazuje z bytu. Přivedla si domů přítele, se kterým chce založit rodinu. Ten mladík ale nemá tchyni rád, proto dal ultimátum: buď on, nebo tchyně. Dcera si samozřejmě vybrala jeho.
Tchyně teď nemá kam jít. Všechny peníze dala své mladší dceři. Ta se chce odstěhovat jen tehdy, když jí matka koupí nový byt, protože s ní ani její partner bydlet nechtějí. Tak se tchyně rozhodla, že se nastěhuje k nám. Máme přece dost prostoru v našem bytě.
Když jsem se o tom dozvěděl, řekl jsem, že to nikdy nepovolím.
Když jsem potřeboval pomoc, tchyně mi nepomohla, a teď chce žít s námi. Nemohu souhlasit. Nevím, jak přesvědčit Elišku. Tchyně má vlastní byt, ať si ho udrží sama. A její dcera s přítelem by měli sami vyřešit, kde budou bydlet.
Život mě naučil, že pomoc by měla být oboustranná. Nemůžeme na ostatní spoléhat jen tehdy, když se nám hodí, ale měli bychom si to vážit navzájem.
