Můj manžel a já spolu žijeme už deset let. Máme krásnou rodinu, kterou by mnozí nám záviděli. V poslední době však mezi námi začaly vznikat konflikty. Když jsme měli děti, museli jsme se naučit úplně jinak spolu žít.
Jednoho dne jsem si všimla, že dětem chybí hračky. A to drahé, ne jen nějaké drobnosti. Napřed jsem se ptala dětí, prohledala celý byt, ale hračky nikde. Jakoby se po nich slehla zem, snad nějaké kouzlo? Ani manžel pátral, ale beze výsledku.
Moje tchyně k nám často chodí na návštěvu. Ráda si hraje s vnoučaty. Obvykle si dáme kafíčko, pak ona vklouzne do dětského pokojíčku. Ale tentokrát tam jen na chvíli nakoukla a hned šla domů.
Právě tehdy zmizela další hračka. Znovu jsem se ptala rodiny, všichni tvrdili, že jsme si hráli s něčím jiným. A pak si můj syn vzpomněl: babička držela tu hračku v ruce, schovala ji do kabelky a odešla. Manžel rozhodl, že o tom promluví s maminkou.
Za pár dní k nám přišli hosté, na hračky jsme zapomněli. Vzpomněli jsme si, když manželova maminka šla domů dřív. Další hračka vyčuhovala z její tašky.
Žádala jsem vysvětlení. Chci je vyprat! řekla.
Pochopila jsem, že to není pravda. Nakonec jsem to rozpletla. Přiznala, že nosí hračky synovci své švagrové. Prý na dárky nemají koruny, tak chce dítě potěšit.
Domluvili jsme jí, slíbila, že už to dělat nebude. Ale hračky dál mizí. Manžel už měl vyloženě hádku s maminkou krade a rozdává je pryč.
Dospělo to tak daleko, že si toho všimly i děti. Poprosily babičku, ať už nechodí, protože jim bere hračky. Teď, když chce tchyně na návštěvu, vymýšlíme milion výmluv, abychom to odložili.
No… může si za to sama!
